1) Správná volba plemene
Na seznamu mezinárodní kynologické organizace FCI stojí skoro 350 plemen. Liší se velikostí, typem srsti, ale také povahou. Je velmi důležité vědět, k jakému účelu bylo plemeno, které jsme si vybrali, vyšlechtěno, jaké úsilí budeme nuceni vyvinout, abychom nového člena rodiny naučili základům slušného chování a jakou práci dá to co jsme psa naučili v jeho paměti udržet. Důležitá není jen povaha psa samotného, ale i nás, jeho majitelů. Československý vlčák patří do skupiny I. ovčáčtí a pastevečtí psi. Jeho původní určení je využití jako služební pes při ostraze hranic. Z toho vyplývají i jeho specifika - vysoká inteligence, vytrvalost, odolnost, samostatnost. Na první pohled pozitivní vlastnosti, ale na druhou stranu vlastnosti, které mnohdy ztěžují výchovu a výcvik. Proto československý vlčák nepatří do rukou lidem, kteří nemají dostatek trpělivosti a důslednosti při jeho výchově a výcviku, popř. těm, kteří se na vlčáky dívají jen jako na krásné společenské psy. Také výběr štěněte z vrhu může sehrát velkou roli. Temperamentní ďáblík se určitě uplatní podstatně lépe jako sportovně či pracovně vedený pes, než jako mazlíček v početné rodině s častými návštěvami.

2) Začít včas
Začátek výchovy bývá z hlediska budoucí poslušnosti psa velkým problémem. Člověk si přinese domů štěně. Malá kulička chlupů trousí loužičky, naříká po matce a sourozencích, kulí na nás dětsky nevinné oči a celá rodina jihne. Malý pejsek si rychle uvědomí svoji šanci a začne se prosazovat. Tu zavrčí, když mu někdo sáhne do misky, tam se ožene, když je mu brána oblíbená hračka a volání pána, to je přece něco, nač se nesmí reagovat. Rodina se usmívá a její členové říkají: "Je malý, má na takové jednání právo, až bude větší, vychováme ho!". Hluboce se mýlí a takového psa pravděpodobně v pozdější době bez odborné pomoci nevychovají. Velmi důležitým obdobím v životě štěněte je údobí zhruba od jeho 5-6 týdnů věku do 3 měsíců. Hovoří se o období ranné socializace. Právě v této době si pes uvědomuje, že existuje hierarchie smečky a učí se komunikovat. Období ranné socializace je nesmírně důležité z hlediska budoucího života psa a jeho soužití s lidmi. Postavení ve smečce pes vnímá už v době, kdy žije se sourozenci a matkou. Uvědomit si je ale musí i po přechodu k novému majiteli. Československý vlčák dozrává v tomto smyslu poměrně brzo v porovnání s jinými plemeny a proto je jeho časné zařazení do nové smečky - rodiny velmi důležité. Štěně, kterému jeho majitel v období ranné socializace umožní získání co největšího množství informací a kontaktů, bude s největší pravděpodobností jednou chytrým a vyrovnaným psem. Občas se hovoří o příslovečné inteligenci kříženců a hlouposti psů čistokrevných.
Rozdíl v jejich schopnostech nebývá velký. Jen ti kříženci nejsou v době svého batolecího věku tak chráněni před kontaktem s vnějším světem jako opečovávaní budoucí šampióni. Rozdíl tedy není v inteligenci, ale v informacích, které má možnost určitý jedinec získat.

3) Svého psa musí každý zvládnout sám
Hodně lidí si koupí psa a požádá někoho zkušenějšího, aby psa vycvičil. Pokud ale majitel nemá u svého psa potřebnou autoritu, nemůže očekávat, že jej někým jiným dobře vycvičený pes bude poslouchat a hlavně uznávat jako pána. Proto se u československého vlčáka v drtivé většině takový způsob výcviku většinou zcela mine účinkem. Každý by měl sebekriticky také zhodnotit, zda bude svého psa zvládat i fyzicky. Potkat subtilní paní, která "vlaje" za pětačtyřicetikilovým vlčákem nemusí být pro majitele malého plemene zrovna příjemným zážitkem.

4) Pes by měl zůstat psem
Jedním z největších problémů poslední doby je polidšťování psů. Chodila k nám do ordinace paní, která svého psa trestala velmi svérázným způsobem. Když udělal něco, s čím ona nesouhlasila, oznámila mu, že s ním den, dva či tři, podle závažnosti přestupku, nebude mluvit. Paní to určitě myslela dobře, její přístup byl, jak říkala, účinný v partnerských vztazích, u psa ovšem nefungoval. Paní si nechala poradit a pokud pes něco vyvedl, dala mu okamžitě jasně najevo, že se dopustil něčeho nežádoucího. Během měsíce dvojice našla ten správný vztah a vyjasnila si, kdo že je pán, tedy v tomto případě paní, a kdo pes. Jsou ale i jiné případy. Slečna, na kterou i při běžné manipulaci typu česání její štěně vrčelo, na upozornění, že by si to neměla nechat líbit odvětila že: "Je to můj pes, je to osobnost a já projevy osobnosti netlumím!". Časem pes nevrčel ale kousal a slečna nehovořila o osobnosti, ale o agresivním jedinci, kterého je třeba utratit. Nešťastného psa si vzal moudrý starší pán, který jeho osobnost tlumil a ztlumil tak, že se z obtížného zvířete stal milý a velmi poslušný pes, kterému bylo možné provádět i nepříjemné zákroky bez problémů. Z obou uvedených případů, a bylo by možné vypsat celou řadu dalších, vyplývá, že pes má jiný model chování než člověk a že na láskyplné domluvy moc nedá. Pochvala i nesouhlas musí být vyjadřovány jasně a srozumitelně a okamžitě po tom, co pes udělal něco, co se nám líbí či nelíbí.

Pes v rodině a to zvláště tam, kde jsou děti, může být velkou radostí. Může ale být i značným trápením. Poranění člověka je určitě závažné, ale soužití člověka a psa mohou provázet i další problémy. Patří sem obtěžování štěkáním nebo vytím, pobíhající pes na dálnici, pes dávící všem sousedům slepice a králíky nebo pes napadající na procházce v parku všechny ostatní psy. Nepříjemné je i den co den poslouchat o půlnoci místo slavíků dámu půl hodiny volající psa, který má úplně jiné zájmy, než vyhovět své majitelce. Každý, kdo si pořizuje psa, by měl počítat s tím, že jej bude vychovávat. Argument typu: "Mám psa jen jako společníka a proto ho nechci nijak cvičit." vede většinou k problémům. Každý by si měl předem uvědomit, zda zná správnou odpověď na otázku: "Kdo má koho poslouchat, pes pána nebo pán psa?".

Vladimíra Tichá