Po nezbytném krátkém bloudění kolem Arnhemu se nám podařilo najít směrovky k výstavní hale Rijnhall a na parkoviště jsme dorazili za deset minut deset. Prakticky na poslední chvíli, protože v deset hodin už mělo začít posuzování. S taškou, fotoaparáty a psem jsem se řítila k vchodu do haly. U vchodu jsem ukázala přihlašovací lístek na výstavu a očima hledala veterináře. Tím se ukázal být mladík stojící u malé rampy, ukazujíc že tam mám Ciru postavit. Té se ovšem rampa nelíbila, nicméně na třetí pokus jsme ji tam udrželi. Veterinář prohlédl Ciře všechny možné tělní otvory a propustil nás ke stolku s katalogy, aby vzápětí přiběhl a dožadoval se očkovacího průkazu. Po krátkém dohadování se ohledně chybějící samolepky u očkování vztekliny jsme byli propuštěni. Vyzvedla jsem si katalog a už nás dav nesl dál.

Jenže teď co, pomyslela jsem si. Kdo mi dá výstavní číslo ? Klasický stolek s malým balíčkem pro každého vystavovatele, obsahující výstavní číslo, katalog, reklamní letáky a nezbytné vzorky granulí, jak to známe u nás, v Rijnhall neměli. Nezbývalo tedy než posbírat tašky, psa a vypravit se hledat výstavní kruh. Hala byla poměrně malá a každý kousek místa byl beze zbytku využit. Výstavní kruhy byly tvořeny židlemi rozestavěnými do čtverce tak, že diváci si mohli na ně sednout a pohodlně z bezprostřední blízkosti sledovat psy v kruhu. Po stranách haly byly řady klecí, kam mohli vystavovatelé odložit své psy. Zbytek místa v hale zaujímaly nepočetné stánky převážně s občerstvením. S určitým zklamáním jsem si vzpomněla, že jsem doufala, že na mezinárodní výstavě bude velké množství stánků prodávajících všemožné potřeby pro psy. U těch několika, které prodávaly knihy o psech, vodítka a obojky, případně trička, můj zájem ochladl záhy po zpozorování závratných cen zboží. Konečně jsme nalezli kruh, kde měli být českoslovenští vlčáci. Velké překvapení v jejich počtu se nekonalo, do Arnhemu přijeli jen dva, Cira Křivoklátský Atos a Arma van Goverwelle z Holanska. Tedy dvě feny a obě v třídě otevřené. Aspoň nějaké soutěžení, pomyslela jsem si. Od okolostojících vystavovatelů jsem se dozvěděla, že číslo si musím vyžádat u stolku rozhodčích. I to se nakonec podařilo, ovšem ouha. Kdo by čekal, že číslo bude alespoň samolepicí, se zlou by se potázal. Obyčejná kartička, a připni si ji, vystavovateli, jak chceš. Je vidět, že v Holandsku si musí vystavovatel přinést skutečně všechno a je třeba dodat, že holandští vystavovatelé byli připraveni. Na rozdíl ode mne.

Před československými vlčáky nastoupili do kruhu vlčáci Saarloosovi, na které jsem se velmi těšila. Musím ale říci, že mě poměrně zklamali. Do vlčího vzhledu měli daleko, navíc šampion byl v rezavém zbarvení s masově zbarveným čenichem a více než vlka připomínal přerostlého huskyho. Ještě více než vzhled mě u Saarloosů zklamala jejich povaha. Většinu z nich museli majitelé do kruhu doslova dotáhnout, při posuzování ho brzdit vlastním tělem aby jim neutekl a posléze byli svým vyděšeným Saarloosem opět z kruhu vytaženi ven. Nebylo snad jediného, který by se strachy neklepal, ocas stažený až na břicho. Pochopila bych, jednalo by se o psy, kteří jsou na výstavě poprvé. Strachy vibrující pes ve třídě šampionů však mé iluze vyvrátil. Těžko říci, zda jsou všichni Saarloosovi vlčáci takoví, nicméně z osmi psů na výstavě nebyl povahově vyrovnaný ani jeden.

A už rozhodčí volá do kruhu Ciru. Ta se jako obvykle tváří nadšeně, pobíhat v kruhu a ukazovat se divákům ji totiž baví. Po představení se rozhodčímu a udání věku psa čekám, kdy mě vyzve k předvedení Ciřiných zubů. Rozhodčí se však neohroženě vrhá k Ciře a šátrá jí v tlamě sám a ta se po mě ohlíží s výrazem - "mám ho kousnout, nemám ho kousnout, hele jak si dovoluje !". "Nesmíš ho kousnout." dělám na ni oči, zatímco se rozhodčí přesunuje dozadu a ohmatává feně záda, nohy a tělo. V duchu vzpomínám na české rozhodčí, kteří se k čévéčku většinou raději na půl metru nepřiblíží. Že by v Holandsku měli rozhodčí o našich vlcích nějakou jinou představu ? Asi ano. "Ta vaše fena je trochu tlustá," vytrhuje mě rozhodčí z úvah. "To není možné, to jsou chlupy", povídám. "Ne ne, ona je tlustá." Nu dobře, tak je tedy tlustá, vzdávám předem marný boj. Při pohledu na hubenou Armu, navíc v letní srsti, si uvědomuji, že Cira při své velikosti, zimní srsti (ano moje fena je šílená a má v létě zimní kožich) se musí rozhodčímu, zvyklému na hubené šlachovité psy, jevit nutně jako tlustá. Ale to už nás rozhodčí vybízí k běhu a pozorně sleduje pohyb psa. Za chvíli nás zastaví, odvelí ke straně a jde si prohlédnout Armu. A hele, té do tlamy nesahá, nechá si zuby předvést od majitelky, Letty de Graffové. Čím to asi bude ? Za chvíli už Arma běhá v kruhu, rozhodčí sleduje psa, přemýšlí a za chvíli už běháme v kruhu i já s Cirou. Ještě chvilka napětí a už se nesou cedulky 1. a 2. místo. A hurá, Cira to vyhrála a získává CAC, CACIB a BOB. Na tváři Letty de Graff se značí zklamání, že Arma neuspěla, ale blahopřeje nám a už jdeme z kruhu pryč. Cira teď musí čekat na kruh slávy, kde bude s ostatními psy oceněnými BOB soutěžit o nejlepšího psa výstavy.

A další změna oproti českým výstavám. U nás jsme zvyklí, že v kruhu sedí zapisovatelky, píšou na stroji a po posouzení dostává vystavovatel diplom, posudek, stužku a v případě přiznání CAC, CACIB nebo BOB posléze další věci, obvykle pohár, pytle granulí atd. Ne tak v Holandsku. Posudek se píše ručně a vystavovatel si ho musí sám vyžádat u stolku posuzovatelů. Diplom se nedává žádný, ani stužka, zapomeňte na poháry, granule a slávu. Nic z toho vám v Holandsku nehrozí, leda by váš klub ceny pro plemeno přímo sponzoroval.

Další zajímavostí je, že ani psi, kteří byli posouzeni a na výstavě aktivně vlastně skončili, nesmí výstavu před jejím skončením opustit. Taková výstava trvá obvykle do čtyř nebo pěti hodin odpoledne, a pokud by ji vystavovatel opustil dříve, vystavuje se riziku, že mu bude znemožněno vystavovat na dalších holandských výstavách třeba i celý rok. V Rijnhal si vystavovatele pojistili tak, že halu neprodyšně uzavřeli a nikdo se psem nesměl halu opustit před 16:00 hodinou. Venčit se psi chodili vyhrazenými vraty do oploceného prostoru vedle haly. Protože tam bylo snesitelněji než v hale, vynesli si tam někteří vystavovatelé židle a trávili nekonečné čekání venku na čerstvém vzduchu.

Po dlouhých úmorných hodinách konečně pořadatelé začínají připravovat kruh pro závěrečné posuzování. Přinášejí nezbytné stupně vítězů, palmy, květiny v truhlících a vystavovatelé se začínají scházet ke kruhu. Probíhá ukázka tance se psy v podání tří černých královských pudlů se svými cvičiteli. Pak přichází junior handling, soutěže párů a konečně soutěže BOB psů ve třech kategoriích - primitivní a špicovitá plemena, psi služební, hlídací a ovčástí a konečně psi pastevečtí a honáčtí. Československý vlčák a Saarloosův vlčák byli zařazeni do kategorie služebních a hlídacích psů, na vyzvání se tedy s Cirou přesouvám do menšího, čekacího kruhu. Spolu s námi je tu bouvier, bobtail, vousatá kolie, groenendael a další belgičtí ovčáci. A už běžíme do kruhu, rozhodčí všechny psy bedlivě pozoruje a vybírá si jedince do užšího výběru. Nic naplat, asi nemá rád vlky, Cira i Saarloos zůstávají stát, zatímco chlupatci jako bobtail a vousatá kolie postupují dál. Čestné kolečko a už jsme z kruhu venku, na závěr dostává Cira ještě modrobílou kokardu s nápisem "Best of raas".

To už je po páté hodině odpoledne a my se umoření dlouhým čekáním a horkým vzduchem v hale ploužíme k autu. Cira měla úspěch, ale další výstavu v Holandsku si asi na nějaký čas rozmyslím. Přece jen se mi holanďané zdáli k vystavovatelům poněkud skoupí. Zatím si počkám, jaké to bude na příští výstavě, tentokrát v Belgii.

Mirka