Urzo aneb jak jsem chytal vlka
Autor: Ivo Eichler (05. 9. 2004 - 00:14) |
|
 |
Urzo nebyl první pes, kterého jsem na vojně cvičil. Nebyl to ani čistokrevný pes.
Byl to vlk. Lépe řečeno, šlo o československého vlčáka. Jsou to psi, v jejichž
žilách pod šedými kožichy koluje spolu s krví německého ovčáka krev divoká, prastará,
krev vlčí. S "vlky", jak jsme jim na čáře říkali, jsem se blíž seznámil
až v Libějovicích, kde byla poddůstojnická škola psovodů. Právě tam jsem byl přidělen
k četě bratislavské brigády, ve které připadlo na třicet služebních psů snad dvacet
"vlků". Můj názor na ně nebyl v té doběpříliš kladný. Šlo o psy různé
velikosti, vesměs světle šedé barvy, s výraznou maskou a zelenožlutýma očima.
Povahu měli rovněž velmi rozdílnou. Snad proto, že v té době byli mnozí z nich
téměř přímými potomky vlka. Jedni byli příliš plaší, opatrní či zákeřní. Jiní
zase ostří a nebezpeční, se schopností střežit a útočit na svěřeném území. Ti
měli souhrné označení SUPi (Samostatně Útočící Psi). A psovod ? Mimo údržbu jej
téměř nepotřebovali. Ale byl zde i pes vyloženě flegmatický. Šlo tedy o silně
nevyrovnané nové plemeno.
Tito psi byli mnohdy těžko cvičitelní a mnohému vojáčkovi, který je hned nepochopil,
dali pořádně zabrat. Nejedno velké plus se však těmto psům muselo přiznat. Žádná
překážka na cvičišti či v terénu pro ně jakoby neexistovala, elegantně a snadno
ji překonávali. Byli neskonale vytrvalí, ale i věrní tomu, kdo si získal jejich
srdce. Byli schopni přežít ve volné přírodě.
Proč však píšu tuto vzpomínku vám, kteří se svým čtyřnohým kamarádem nevyjdete
jinak než na pevném vodítku ?
Přesto, že máte nejednu radu o výcviku přivolání nabiflovanou ?
Proto, abyste pochopili, že i takto jde začít :
Právě jsem dělal instruktora psovodů na pohraniční rotě, když v chovatelském
zařízení německých ovčáků uhynuli psi na parvovirozu. Tehdy u nás dosluhoval
starý pes a já potřeboval na jeho místo mladého. Chtíc nechtíc jsem musel pro
vlka. Brzy ráno po budíčku jsem tedy vyrazil do Valtic na vlakové nádraží a
odtud rychlíkem směr Malacky. Právě tam se nacházela chovatelská stanice československých
vlčáků, chovaných pro ministerstvo vnitra. Tam na mne čekal náš nový přírůstek.
Když jsem se navečer vracel, byl jsem unavený, ale spokojený. Vedle mě klusal
vlk Urzo. Nádherný jedinec svého plemene, vysoký přes 70 centimetrů, světle
šedý s bohatou hřívou, hlava skoro bílá, jen mordu měl orámovanou černou linkou.
Už cestou domů vzbuzoval obdiv spolucestujících a náš příchod na rotu vyvolal
zasloužený zájem. Ty, kteří měli služební psy na denním pořádku, musel zkrátka
zaujmout. Dotazy sršely ze všech stran. Většinou jsem odpovídal zavrtěním hlavy
či pokrčením ramen. Neznal jsem ho, jen jsem cítil potíže. Urzo tam jen hrdě
stál, nikoho si nevšímal a jakoby si užíval zvýšené pozornosti. Nakonec jsem
ho zavedl do kotce a šlo se spát.
Jsou okamžiky, kdy se ve zlomku vteřiny probudíte a z toho nejhlubšího spánku
a jste na nohou. To se stalo, když ke mně najednou dolehl hlas dozorčího : "vstávej,vstávej,utekl
ti vlk.". Letěl jsem ke kotci, a opravdu, branka otevřená, zástrčka odsunutá
a pes nikde. U roty nebyl. Vyběhl jsem do noci a na sousedním poli ho uviděl stát.
Jeho silueta vystupovala nehybně v dálce k obloze jak srostlá se zemí. Připadal
mi obrovský. Byl svobodný, nikde žádný plot a mříž. V majestátním postoji mě soustředěně
sledoval. Za ním se táhl lán pole, svažující se k listnatým lesům a nad ním jasné
hvězdy. Byly jich miliony. Na jednou jsem začal vnimat ten široký, jakoby neskutečný
prostor, který jsem měl při nočních službách tak rád. Všude bylo ticho a já jsem
se k němu snažil přiblížit a vemlouvavým hlasem vlichotit. Na přivolání nereagoval.
Naopak hrozilo, že se povelem dosáhne opačného výsledku. Naštěstí jsem to okamžitě
vycítil a zavrhl. Opakovaně mě pustil k sobě vždy tak na třicet metrů a pak poodběhl.
Jak tam stál, připadal mi jako napjatá srnka, která cítí blížící se nebezpečí
a jestě se nerozhodla, že vyrazí. Co mám udělat, jak ho ulovit, než se vyplaší
a nenávratně zmizí v pro něj neznámých lesích ?
Tenkrát jsem ještě nevěděl, že mu chybí smečka a absence její jistoty ho nutí
setrvat na místě. Najednou se ocitl sám v cizím prostředí a nevěděl jak dál. Mně
se v hlavě honily vzpomínky na podobné situace v Libějovicích. Tam takového uprchlíka
nereagujícího na přivolání obklíčila v zámeckém parku celá četa. Vyplašeného psa
jsme většinou zatlačili do brány autoparku a potom ho někde obklíčili pod zaparkovanou
tatrou. Celého vyděšeného jej pak psovod připnul na vodítko a zase byl náš. Nyní
jsem byl na Urza úplně sám, bez možnosti jiné podpory a relativní jistoty plotů…
Urzo opět poodběhl. Zmizel ve tmě. Kolikrát takto splynul s okolím, už nevím.
Když chtěl, tak to uměl dokonale. Už jsem však věděl, že tam stále někde je. A
také jsem ho po chvíli také našel. Konečně jsem přestal zmatkovat, sedl si do
dřepu a začal přemýšlet. Hlavou mi najednou bleskl známý Burianův obrázek, který
jsem zahlédl v jedné dobrodružné knížce. Indiánští lovci se plíží ke stádu bizonů
a přes záda mají přehozenou vlčí kůži. Proč bych to nezkusil ? Riskoval jsem sice,
že jakmile se vzdálím, Urza už nikdy neuvidím, ale to co jsem potřeboval, bylo
na rotě. Když jsem se vrátil, musel to být pohled pro bohy. Hubený černovlasý
kluk, který byl jen v zelených trenýrkách a na zádech přehozený vojenský spacák
přetažený přes hlavu. Lezl jsem po čtyřech a z pusy se mi dralo rádoby vlčí "baú,bauíí,aúúú,ííí…".
Urzo stál na místě, kde jsem ho opustil. Byl celý strnulý, uši vztyčené, ocas
také a soustředěně mne pozoroval. Neutekl. Čekal, co nová situace přinese. Nelezl
jsem přímo k němu ale snažil se kolem něho dělat kruh, jako by mne nezajímal,
ale přitom jsem se nenápadně přibližoval. Kruhy okolo něj se zmenšovaly. Už to
nebylo sto či padesát metrů. Ani třicet metrů nás nedělilo. Když se najednou pohnul
a změnil postoj, zatrnulo mi. Zase to celé budu dělat znovu ? O správnosti postupu
jsem však nezapochyboval. Tak blízko u mně ještě nebyl, co jsem se ho vydal "lovit".
Když se rozběhl, už neutíkal pryč ale začal lítat kolem mě. Jako by se chtěl honit
a hrát si. Ulevilo se mi. V tu chvíli přestal existovat čas. Já poskakoval jako
štěně, spouštěl se na natažené ruce a vyl a vyl a kňučel. Nevímjak dlouho to trvalo,
než přestal mít strach a přijal mně. Byly to stovky letmých dotyků, než jsem ho
mohl konečně pevně uchopit za obojek. Kolena a ruce jsem měl černé od vlhké hlíny
ale Urzo šel se mnou a já s ním zpátky na rotu. Snad to bylo pro mou dobrodružnou
krev, zděděnou po předcích, snad proto, že mi to vyšlo a já to opatrné zvíře ulovil.
Tak či tak už to nebyl jen pes nebo vlk ale především můj pes. Z ničeho nic jsem
ho začal mít opravdu rád.
Urzo utekl později z kotců ještě mnohokrát, byl to sport, kterým si zpestřoval
svůj pobyt, když byl na rotě. Brzy tam zdomácněl a okolí znal jako své boty.
Časem jsem vyzkoušel všechny možné způsoby zavírání kotce a on všechny, i ty
nejrafinovanější, překonal. Byl to úžasně chytrý a vytrvalý pes. Kdykoli mě
však služba zavolala, že opět zběhl, nevzrušoval jsem se. Nikdo jiný ho v takové
situaci nepřivolal. A mně přitom stačilo, abych začal výt. A on po chvíli přiběhl
jako vítr z těch největších dálek, pokud můj "vlčí"pozdrav zaslechl.
Na vojně vždy přijde chvíle, kdy je čas poděkovat psímu kamarádovi za vše dobré
a rozloučit se. Tak přišel i náš čas, kdy jsem musel Urza předat kolegovi Karlu
Nováčkovi. Byl to zkušený psovod a věděl jsem, že má dobré nervy a psa nezkazí.
Nicméně svůj kontakt s Urzem jsem musel úplně přerušit. Karel si stěžoval, že
jakmile se objevím, přestane cvičit, jen kňučí a chce za mnou. Tento vlk měl
časem dokonalé přivolání a s Karlem sloužil po nocích pro svou tvrdost a nezávislost
jako samostatně útočící pes. Přesto jsem s Urzem zažil ještě nmoho příhod, než
jsem odešel do civilu. Pokus se však "ztratil" v dálavách. Bylo to
jen mé :"Aúúú…bauííí…", které ho přimělo k okamžitému návratu i když
ten kdo vyl jsem už nebyl já.
Dnes, když někde potkám "vlka", to nádherné zvíře s chladným, mnohdy
odhadujícím pohledem, nemohu souhlasit s názory jiných kynoligů, že je to pes
k ničemu. Ještě dnes, po více než dvaceti letech si často vzpomenu na Urza.
V myšlenkách zůstává mým psem na pořád.
Čím více si spolu budete užívat zábavy a pozitivně na sebe působit, tím bohatší
a pevnější budou vaše vzájemné vztahy a lépe se pochopíte.
Co říci závěrem ? Nyní byste již mohli znát odpověď na to, jak začít a později
učit svého psa povelu : "Ke mně !". Nic na tom není. Snad jen mnohdy
musíte najít tu správnou cestu k jeho srdci.
Poslední letní pozdrav všem divochům i jejich majitelům posílá
Ivo Eichler
Pozn. Wolfdogu : Článek vyšel v časopise Pes
přítel člověka 9/2004 a byl převzat s laskavým svolením autora.
|
|
|
| |
|
