Právě jsem se vrátil nikoliv z Hradu, jak by řekl jeden náš nechvalně známý bývalý
prezident, ale ze závodu, který pořádala VZ Grabštejn v překrásném prostředí rekreačního
zařízení Kristýna v Hrádku nad Nisou. Pořadatelé tohoto závodu si pozvali k posouzení
výkonů psů a psovodů tři rozhodčí z organizace TART. Hlavním rozhodčím byl pan
Václav Šafr, který posuzoval poslušnost. Ostatní disciplíny obrany, protože to
byl speciální obranářský závod, posuzoval Mgr. Jan Komárek a já.
Dovolte mi dnes několik málo postřehů z této velmi zajímavé a závodníky velmi
oblíbené soutěže. Dostalo se mi té cti, že jsem posuzoval hladké zadržení a
kontrolní výkon. Rád bych poukázal na některé rozdíly v posuzování těchto disciplín
v pojetí NZŘ a TARTu. Základní rozdíl u hladkého zadržení byl ten, že se nekousalo
na rukáv, nýbrž na ringo oblek. Několik psů si nevědělo naprosto rady s rychlostí
figuranta v závěru hladkého zadržení a poskakujíce podél něj, nevěděli kam kousnout.
Velkým nešvarem řady psovodů je povelová technika. Po zadržení figuranta dávají
povel k puštění z velké vzdálenosti a reakce psů je taková, že pustí a okamžitě
se točí zády k figurantovi a sledují dobíhajícího psovoda. Někteří se vydají
pozvolna naproti. Obojí vede samozřejmě k bodovým ztrátám, až k anulaci výkonu
pro opuštění pachatele.
Viděl jsem nešťastné pohledy psovodů, jejichž pes ani po třetím povelu nepustil
po razantním zákroku. Věděli ze zkušenosti, že výkon bude anulován. Po mém povelu
"tak si ho sundej" přicházeli zklamaně s kartou pro nulu. Jaké však
bylo jejich překvapení, když ztráceli body pouze za puštění. Mé odůvodnění bylo
jednoduché. Nejsem idiot, abych psovi, který takto kouše, dával za tento výkon
nulu, jen proto, že nepustí. Stejné to bylo i v případech, kdy figurant neustál
v závěrečném rychlém běhu razantní nástup psa. Psovodi očekávali opakování výkonu.
Že se tak nestalo, je samozřejmostí, protože jak lépe může služební pes zneškodnit
pronásledovaného pachatele, než že s ním bací o zem a nedovolí mu vstát? U nás
v TARTu je to hodnoceno velmi kladně.
Několika psovodům se stalo, že při vypouštění psa na hladké zadržení se tento,
namísto na figuranta, zorientoval na neukázněné diváky a ztratil tak orientaci.
Je to samozřejmě chyba psovoda, že vypustí svého psa k hladkému zadržení, aniž
by se přesvědčil, že reaguje na pachatele. Pokud toto psovod vidí, musí i po
povelu rozhodčího zvednout ruku a dát mu tak najevo, že se v terénu něco děje,
co může ovlivnit výkon jeho psa. Je zajímavé, že pokud padne odhozený aport
daleko mimo překážku, tak to psovod dovede, a zde se jedná o pouhých deset bodů,
a v případě, kde se jedná o padesát a u kontrolního výkonu o sto bodů, si psovod
najednou neví rady. Rozumný rozhodčí to samozřejmě uzná.
Několik psovodů si přijelo "vyzkoušet", jak by jejich pes reagoval
při kousání na takovou vzdálenost. Je to samozřejmě neomluvitelná hloupost.
Takový experimentátor si může pokazit svého psa na dlouhou dobu a někdy i navždy.
Figurant ani rozhodčí netuší, na jakém stupni vycvičenosti je ten který pes
(spoléhají samozřejmě na to, že psovod zná propozice závodu i vyzrálost svého
psa a ví, do čeho jde), a nastupují do něj naprosto nekompromisně. Už při náběhu
na figuranta je patrné, o jakého psa jde, a jen díky tomu, že jsem měl k dispozici
opravdu velmi kvalitní figuranty, se mi podařilo v několika případech jejich
útok včas zastavit a dát psovi kousnout. Je mi velmi líto takových psů a jejich
páníčky bych s obrovskou chutí něčím majznul.
Tak jako se projevovala neochota u některých psů pouštět, stejně se projevoval
vadný nácvik pouštěček. Odskoky a cuky psů po přiběhnutí psovoda jasně hovoří
o tom, jakou metodou je pouštění učeno. V neděli dopoledne se figuranti, kteří
prováděli na mém pracovišti hladké zadržení a kontrolní výkon, mimochodem výborně,
ochotně ujali zájemců o dobrovolný trénink. Seděl jsem v areálu na lavičce a
zpovzdálí sledoval jejich činnost. Je neuvěřitelné, jaké návyky si nesou z odborných
doškolení svazových figurantů. Bič je dnes nepostradatelnou pomůckou při nácviku
obrany. Aktivní reakce na střelbu je ovšem výsledek této výcvikové pomůcky.
Mimochodem, už jste někdy viděli pachatele s bičem v ruce? Pokud mne paměť nešálí,
je to pomůcka kočího, a těch je dnes jako šafránu.
Spolupráce figurant - pes ve velmi přátelském duchu, kdy figurant psa hladí
a dává mu povely, to nikdy nemůže vést ke kvalitní obraně. S nácvikem služebních
psů to nemá naprosto nic společného. Po povelu "pust" od psovoda okamžitě
krátký švih softem na hlavu psa od figuranta a výsledek je tu. Krásné pouštěčky.
A co když se figurant v zápalu boje nedej Bůh netrefí a přijde úder na hlavu
? Je zde jasný signál pro psa ihned pustit a hlídat. Ale tady by měla přijít
opačná reakce, okamžité přitvrzení boje. Pamatujeme doby, kdy pes (pokud nedostal
"naloženo") docela ochotně pouštěl. Běda, když figurant přitlačil
na klacek, povahově kvalitní psi okamžitě přidali na razanci a sbohem pouštění.
Dnes už je obrovský rozdíl mezi psy, kteří jsou připravováni pro sportovní
účely, a psy pro praxi. Jsou samozřejmě výjimky, vzpomeňme na Otu Kafku. Vyhrával
jak v IPO, tak v nároďáku. Výjimečný psovod i výjimečný pes. Áda Heroš jakbysmet.
Vrátíme-li se do nedávné minulosti, tak naši špičkoví psovodi, kteří stáli na
vrcholu výcviku u nás, odjížděli na ME podle tehdejšího IPO a výsledky byly
velmi slušné. Náplň ME byla pro nás tak slabá ZV2. Dnes se nám Evropa i svět
elegantně vzdaluje a výsledky našich psů na mezinárodním poli jsou, řekněme
si otevřeně, nic moc. Že by to bylo nekvalitní přípravou ?
Vždyť vycvičit kvalitního psa podle IPO je stejně náročné jako připravit kvalitního
služebního psa. Na jedné straně je přesnost, na straně druhé je upotřebitelnost.
Sportovní pes je pro služební využití naprosto bezcenný. Služební pes nemá v
IPO nejmenší šanci. Dnes je pro psovoda, který připravuje psa pro sport, nejschůdnější
cesta k aportování nucený aport. Že jde pes rychle a s chutí po stopě, to nemůžeme
potřebovat a ostnatý obojek mu tu chuť vyžene z hlavy. Přesné zalehnutí předmětu
přesně uprostřed předních tlap psa a ocas ve směru stopy, to je přece cíl stopování,
nebo se mýlím ? Rozhodčí by měl jít dva metry vedle stopujícího psa, aby se
přesvědčil, že pes správně nasává pach. Že mu svou přítomností celou pachovou
práci ruší, to přece není důležité. Kvalitní a nejlepší obranář je ten pes,
který přesně a ochotně pouští. To jestli kouše, není vůbec důležité, hlavně
že má rukávu plnou hubu, proto je tam přece připraven klín. Razance a boj, při
kterém pes, přesně tak jako psovité šelmy, vrčí a mlátí hlavou, aby kořist udolal,
je jev naprosto nežádoucí.
Nikdo z nás jistě nechce nezvladatelné zuřivce, ale chceme psy s přirozenými
projevy. Radostné nesení aportu i za cenu nadhození a překusování, zvláště u
mladých psů, rychlý a radostný pohyb po stopě, i za cenu mírných nepřesností,
protože cílem vypracování stopy vždy bylo co nejrychlejší dostihnutí pachatele,
a pokud mladý pes při obraně nepustí, vem to nešť. Až přijdou dvousetmetrové
kontroláky a dáme mu je do pěkného kopce, ještě rád ten rukáv vyplivne, aby
se měl čas vydýchat, než dosupí psovod.
A ti figuranti za to nemohou, že je takto školí. Nikdy jinou práci neviděli
a buďme jim vděčni, že jsou ochotni takovou práci dělat. Všichni víme, jak těžké
je kvalitního figuranta sehnat a dnes bohužel i zaplatit. Předností těchto kluků
je, že když mu řeknu, co od něj požaduji, je schopen to předvést bez podstatných
chyb.
Soutěž, která mne k tomuto článku inspirovala byla pěkná, profesionálně organizovaná
(inu, armáda) a sponzorsky doslova hýčkaná. Grabštejn byl vždy oporou služební
kynologie, ať už tam byl Karel Nový, Pepa Růžička anebo v současné době Pavel
Onodi. Disciplíny, které nesou ducha Mirka Černého, jsou na této soutěži zajímavé
dodnes. Je třeba organizátorům poděkovat za uspořádání pro pejskaře tak atraktivního
závodu a těšit se na příští ročník, který bude mít zcela jistě více jak 55 startujících,
jako jich bylo v roce letošním.
Jan Dubový
Podařilo se nám získat souhlas s uveřejňováním článkům jednoho z nestorů
české pracovní kynologie - Jana Dubového. Jeho články o výcviku vycházejí v
časopise Pes přítel člověka jako seriál
pod názvem "Cvičíme podle TARTu". Současně jsou uveřejňovány na webových
stránkách SKS TART.
Protože mnohé z nich se netýkají pouze TARTu nebo služebního výcviku ale práce
se psem obecně, tyto pro Vás vybíráme a s laskavým svolením autora přetiskujeme.
|