Kolega na pracovišti si pořídil svého prvního psa. Vlastně fenku. Zůstala odložená
kýmsi v útulku, odkud si ji přivedl. Pracoviště je to ale malé, takže moje "odborné"
kynologické telefonáty většinou kolega musí vyslechnout.
Nedávno mi volala nadšená známá, že prý jejich portugalská buldočka je šampiónem
už i Rumunska ! Položil jsem telefon a nahlas zapřemýšlel : "tak Amálka
už je šampión Rumunska...". Kolega mně položil nečekaný, ale logický dotaz
: "A kolik takových portugalských buldočků v Rumunsku vlastně je ?"
"No, samozřejmě žádný !" odpovídám s drtivou převahou. Jak se mně
může ptát na takovou samozřejmost... i když najednou si s hrůzou uvědomuji,
že budu muset kolegovi nějak vysvětlit tu záležitost s psími šampiony, jinak
si bude myslet, že jsem se dočista zbláznil. Jak ale vysvětlit šílený systém
tříd mladých, otevřených, pracovních, mezitříd, výborných, velmi dobrých, CACů
a rezervních CACIBů, aby na to nepadla polovina pracovního dne ? Nic naplat,
jsem nucen užít podobenství ...
Představte si chlapečka s maminkou na nákupu kdesi v hypermarketu před regálem
plastových figurek jakýchsi bojovníků. Dítě náhle postihne touha takovou figurku
mít. Nastává fáze přesvědčování : "Maminko, kup mi toho bojovníka. Ke každému
bojovníkovi totiž dostanu kartičku. Až budu mít hodně kartiček, pošlu je do
centra bojovníků a oni mi pošlou velkou kartičku. Když budu mít velkou kartičku,
budeš mi moct koupit velkého zlatého bojovníka. A tak maminka s chlapečkem cestuje
po hypermarketech, kupuje bojovníky s kartičkami, až jednoho dne chlapeček získá
figurku velkého bojovníka. Nevkusný, bezcený, ale velmi lesklý kousek plastu.
Výstavy psů fungují obdobně. Jen místo plastových figurek si kupujeme za nemalý
vstupní poplatek posudek na svého psa. Papír, kde se nedočteme dvěn někdy dokonce
i tři věty o tom, jak náš pes vypadá, ale jak se líbí, či nelíbí rozhodčímu. Na
některých výstavách to již nejsou ani ty tři věty. Rozhodčí pouze zaškrtne v jakémsi
předtištěném dotazníku vlastnosti našeho budoucího šampióna. K tomu obdržíme několik
centimetrů stužky, a pokud to dobře dopadne, tak i vysněnou kartičku. Když to
nedopadne, zaplatíme si jinou výstavu, kde bude jiný rozhodčí, a ono to nakonec
samozřejmě dopadne. Je však nutné zaplatit si (nebo svému psu ?) co nejvíc výstav.
Kynologové pro to mají roztomilý výraz - kartičky, tedy šampionát, se dají "ujezdit".
Nejlépe v zemích, kde se naše plemeno prakticky nevyskytuje. Zato počet vypsaných
tříd je ve všech zemích stejný a vítězství v takové třídě znamená zisk kartičky,
byť tam naše Amálka byla sama, nebo v úžasné konkurenci 2 až 3 psů. Předepsaný
počet kartiček pošleme na příslušnou adresu a zakoupíme si papír o tom, že máme
doma šampióna. Přátele, známé, i třeba majitele pejsků z útulku potom můžeme ohromovat
nejen zarámovaným potvrzením, ale množstvím různých cetek, stužek, medailí a pohárů.
Mimochodem, my šťastní, co ty poháry již máme doma, už to víme. Jsou nevkusné,
plastové, ale velmi, velmi lesklé ...
Proč jezdíme na výstavy psů ?
"Naše fenka Amálka se přece na výstavy těší, ráda se předvádí a miluje
potlesk ..."
Jistě, některá plemena psů, například pudlové, jsou ráda středem pozornosti.
Ranní vstávání však nedělá dobře lidem ani psům. Neznám psího šampióna, který
by vyhledával s nadšením nekonečné česání, koupání a dlouhé cestování. Myslím,
že prohnat sousedovu kočku a vněčem "zajímavém" se vyválet vydá za
deset výstav, byť mezinárodních ...
"Těším se na atmosféru výstav, na přátele, co chovají stejné plemeno jako
já ..."
Samozřejmě, výstavy mají svoji atmosféru. Někdy by se doslova dala krájet, jak
je hustá. Také je zvláštní, že chov stejného plemene nefunguje jako společný
jmenovatel. Naopak. V každém společenství, později chovatelském klubu, se začnou
vytvářet skupinky, které se po určité době začnou nenávidět natolik, že se potom
snaží raději vytvářet vlastní kluby. Tak se stane, že jediné plemeno má třeba
až tři chovatelské kluby, které spolu jen těžko komunikují. Množství závisti,
nesnášenlivosti a zloby na jeden čtvereční metr se tak při výstavách psů vymyká
všem přírodním zákonům.
"Konečně se dozvím z úst odborníka, jak krásného psa mám a posudek pomůže
při řešení dalších chovatelských otázek, jako je třeba výběr krycího psa ..."
Množství psích titulů šampiónů a interšampiónů uvedených v rodokmenu má prakticky
nulovou vypovídací hodnotu. "Ujezdit" se dá téměř vše. Otázkou je
jen množství peněz, které mohu, nebo jsem ochoten investovat do výstavních poplatků
a cestovného. Na jednoho jediného psa mohu mít zároveň to nejhorší i nejlepší
ocenění v rozmezí několika dnů či dokonce hodin. Posuzování rozhodčího je velmi
subjektivní záležitost. Kromě toho rozhodčí se rekrutují z řad dlouholetých
chovatelů, kteří se navzájem léta znají. Dojemné je třeba pozorovat v některých
balkánských zemích začátek posuzování. Rozhodčí uvidí nastoupit do kruhu se
psy své dobré známé, se kterými se samozřejmě musí pozdravit. Dochází k bouřlivému
objímání, hlučnému líbání ... Standard (předepsané vlastnosti psa) bývá formulován
velmi volně, a tak zbývá mnoho prostoru pro vkus i mnohdy osobité názory rozhodčího.
Co jeden posuzovatel preferuje, druhý dokáže vidět jako vadu.
"Výstava psů je ovšem úžasná společenská událost ... poznávám tak cizí
města a země ..."
Ano, výstava psů je průsečíkem několika světů. Někteří majitelé služebních plemen
se na výstavu dostaví v oblečení, jako by měla být odpoledne vyhlášena mobilizace.
Jiní se tváří, jako by si právě odskočili ze cvičáku, kde postačí tepláková
souprava vietnamského střihu. Mezi tím potkáváme lesnické uniformy a nakonec
i kostýmky, za které by se nemusela stydět ani lady Tchatcherová. To vše v nedůjstojném
uprášeném prostředí sportovních stadiónů či průmyslových výstavišť, která bývají
umístěna na navzhledných perifériích měst, takže o nějaké poznávací turistice
většinou nemůže být ani řeč.
"Výstavy psů jsou úžasné hobby. Svět, kam utíkám před protivným šéfem,
daněmi a dalšími nepříjemnostmi každodenního života ..."
Ano, výstavy psů jsou malý, do sebe uzavřený svět, podobně jako automobilová
formule 1. Jde ale o věrný, i když zmenšený obraz celé společnosti. Můžeme zde
potkat lidi srdečné, ryzí a charakterní, stejně tak zakomplexované duše s absencí
charakteru i morálky. Lidičky držící se při zdi i velké showmany. A samozřejmě
také zástup v životě neúspěšných, toužících po uznání a realizaci. Ti se někdy
s velkým potěšením zmocňují funkcí v chovatelských organizacích, kde Vám otráví
život stejně jako nepříjemný šéf či úředník, před kterým utíkáte do světa hobby.
Nevěříte ? Malý příklad za všechny. Proč jsem našeho fiktivního pejska nazval
třeba Amálka ? Všimněte si v jakémkoliv výstavním katalogu, že jméno většiny
přihlášených začíná písmenem "A". Doporučuje se, aby každá chovatelská
stanice pojmenovala první štěňata jmény od "A". Přitom neexistuje
zákon, který by toto chovateli přikazoval. Vaše první štěňátka se mohou jmenovat
třeba Xaver a Xénie. Pokud se ovšem nenajde ctižádostivý funkcionář - milovník
pořádku. Jediný zákon, který zde platí, je nepřímá úměra. Čím menší chovatelský
klub (třeba jen 200 duší), tím větší a důležitější se cítí jeho předseda, či
dokonce prezident. A čím menší funkcionář, tím větší pitomosti obyčejně prosazuje
... Samozřejmě v tom psím - výstavním světě. V tom opravdovém světě takoví lidé
neprosadí obyčejně nic ani ve vlastní domácnosti ...
Můžete ve výstavním kruhu potkat rozhodčího, který vás na první výstavě dokáže
jako začátečníka naprosto znemožnit, znechutit. Jednou a provždy. Anebo osobnost,
opravdového rozhodčího, který se bude chovat zdvořile k vám i vašemu psímu kamarádovi.
Výstavu si tak můžete prožít jako malý svátek. Bohužel poplatek za posudek obou
typů rozhodčích bude samozřejmě totožný ...
Jan Šimeček
Pozn. wolfdogu : Článek vyšel v čísle 4/2005 časopisu Svět
psů a převzali jsme ho se souhlasem redakce.
|
