Již třetí rok jsem si na otázku "Kam v létě na dovolenou ?" odpověděla naprosto stejně - "No přece do Jevišovic !" Domácké prostředí Matušincovic tábora snad musí přirůst k srdci každému, kdo tam jednou zavítá. A tak jsme i letos, opět jako hromadná výprava - dva lidé a pět psů, vyrazili směr Morava.
Celý víkend se pomalu účastníci sjížděli na místo a v neděli večer si již všichni společně vyslechli výcvikový rozvrh na další dny.
Oproti předchozím táborům nikoho nečekaly žádné novoty - ráno v 7:00 odjezd na stopy, po příjezdu poslušnost (pokud možno stihnout do oběda) a v podvečer obrany. Ani zkouškové adepty nikdo neošidil, i když Hanka Zejdová nemohla bohužel z pracovních důvodů nakonec dorazit. Ráno v době stop se jim věnoval Vašek Drahozal za asistence Kamila Horáka a Marušky Bulíkové.
Moji svěřenci se letos rekrutovali z řad téměř samých majitelek štěňátek (jak jsem si libovala, protože dámy obvykle tolik neodmlouvají :) ), a tak byla skupina mých cvičenců poměrně vyrovnaná co do úrovně dovedností, což je vždy ku prospěchu plynulosti výcviku. Samozřejmě, že se k nám jak na stopy, tak na poslušnost, přidávali i zkušenější psovodi z řad stálých účastníků jevišovických akcí, ale myslím, že jim určitě nevadilo některé věci si poslechnout znova.
 Určitě nejoblíbenější denní disciplínou byla obrana (i když někdo se jí účastnit nechtěl, ale i to je třeba respektovat, pokud k tomu má psovod své vlastní důvody). Všichni pejsci, kteří obrany absolvovali, z nich projevovali nepředstírané nadšení a za ten týden, který byl výcviku intenzívně věnován, udělali nemalý pokrok. Ten byl vidět samozřejmě ale i na stopách a na poslušnosti. Jelikož se jednalo opravdu téměř o samý štěněcí dorost, věnovali jsme se především motivacím a správné povelové technice. Skoro všechna štěňátka měla přirozený zájem o aport a byla zdravě žravá, takže bylo ve všech případech na čem stavět. Teď bude záležet již jen na paničkách, jak nově nabyté poznatky zúročí.
V druhém, z výcvikového hlediska trochu volnějším, týdnu čekala zkouškaře prověrka jejich dovedností. V úterý si je svým okem rozhodčího přeměřila paní Nalezená, která má s československými vlčáky již nejednu zkušenost. A protože byla s výkony spokojená, zapsanou zkoušku ZOP si odnesli Jarka Mištíková s Fasem Lupus Bohemia Genao, Jirka Mitaš s Norou z Litavské kotliny a Kamil Horák s Keltem z Molu Es.
Jen co se zapily a oslavily úspěšné zkoušky, už táborem vládla atmosféra blížícího se Jevišovického pětiboje. Středa proběhla ve znamení posledních tréninků a horečných příprav na nadcházející klání. Byť jsem ani letos neoblékla dres závodníka, čekaly mne dva dny minimálně stejně náročné, jako závodníky samotné. Po loňském postu pomocného rozhodčího jsem letos "povýšila" na rozhodčího hlavního - úlohu značně nevděčnou. Zato jsem však slíbila zapůjčit svého Aldíka někomu, kdo nemá vlastního psa a chtěl by si závod vyzkoušet - pod jedinou podmínkou, že první disciplínu absolvují jen symbolicky. Psovodem se Alanovi pro další dva dny stal Michal Florián, který určitě na tento zážitek jen tak nezapomene, i když závod absolvoval mimo soutěž a do pořadí tedy nemohl zasáhnout.
S předpovědí tropických veder byl start prvního závodníka cyklisticko-orientačního závodu posunut již na pátou hodinu ranní, což pro mě znamenalo vstávat něco po čtvrté ráno, abych stihla obstarat sebe i své pejsky a následující víc jak dvě hodiny pak vypouštěla závodníky na start.
Podstatně záživnější bylo sledování návratu závodících dvojic do cíle. Všechny strasti a útrapy cyklistické trasy byly vepsány v jejich unavených obličejích a několikrát v podobě šrámů a škrábanců i na jejich nohách.
Více či méně zničení soutěžící odpoledne věnovali zaslouženému odpočinku, aby nabrali síly na večerní obrany. Likvidace výtržnosti v "hospodě" skončila pro všechny angažované dobře a nikdo neodešel bodově s prázdnou. Zákrok Fase Jarky Mištíkové si dokonce vysloužil potlesk. Bohužel o něco hůře si již počínali závodníci na stezce odvahy, která byla absolvována již za úplné tmy. Páníčkové zkrátka nedovedli přečíst signály svých čtyřnohých spolubojovníků, a tak přecházeli ležícího i šustícího figuranta často bez povšimnutí. Závěrečný přepad zaznamenal oproti předchozím ročníkům podle mého názoru v průměru podstatné zlepšení a většina psovodů by se mohla na svého psa v krizové situaci opravdu spolehnout. Půlnoc se přehoupla a závěr prvního soutěžního dne se posunul až k jedné hodině ranní. S výhledem na přípravu hodinových praktických stop, které čekaly závodníky druhý soutěžní den, se mně a kladečům zkrátila doba spánku na slabé tři hodinky.
 Letos se zdálo, že pach močůvky nás v Jevišovicích provází naprosto na každém kroku. Najít proto terén, který by touto tekutinou nebyl poznamenaný, bylo zhola nemožné. Ale praktická stopa je praktická stopa a náročný závod je náročný závod - tak už to zkrátka chodí. Ač jsem se snažila posledními pokyny před zahájením stopy všem závodníkům v podstatě pomoci, ze soutěžících se zdárného konce a ukrytého kladeče dobrali jen Jirka Tvrdoň s Bestou. Inu stopy vyžadují opravdu tvrdý trénink.
Než se vystřídalo všech deset dvojic, byl již čas k obědu a teploty dosahovaly neúnosných hodnot. Odpoledne nás čekala poslušnost. Zvířátka v klecích byla již známým prvkem, ale to by nebyli pořadatelé spokojeni, kdyby si nevymysleli nějaké nové zpestření. Tím se staly dvě syrové telecí nohy tažené na provázku mezi odloženým psem a psovodem. Všechna čest - žádný vlk se na lov nevydal ! Asi bude nutné příští rok zvýšit rychlost "utíkajících" nožiček :) .
Sluníčko se již opět sklánělo k obzoru a závodníci měli před sebou konečně poslední disciplínu, která mnohdy dokáže pořadím ještě zamíchat. Pulling je rozdělen na kategorii psů a fen, proto mají dva šanci odnést si plný počet jednoho sta bodů. Mezi fenkami jej letos tradičně ukořistila Bonie Mrazivé ticho, ze soutěžících psů roztáhl vozík jako jediný Kelt z Molu Es. Pět psích závodníků si se zátěží neporadilo a vozíkem se jim podařilo pouze pohnout.
Závod byl dobojován, body sečteny a všem zbývalo již jen dojít k Jevišovickému stacionárnímu poháru, kde probíhá každý rok slavnostní vyhlášení výsledků. Nikdo neodešel s prázdnou, na všechny pořadatelé pamatovali, a tak se kromě bronzových Jevišovických odznaků rozdávaly i pěkné ceny.
Tábor se chýlil ke svému neodvratnému konci a během víkendu se Matušincovic areál postupně vyprázdnil. Ještě před odjezdem jsem si položila otázku: "Kam příští rok na dovolenou ? - No přece do Jevišovic !".
Helena
|
