Myslím, že z této diskuze mohu klidně vynechat sibiřské husky a samojedy. Sibiřský husky už svým typem popírá jakékoli přilévání krve. Je klasickým produktem blízké příbuzenské plemenitby, jejíž následky jsou eliminovány velmi tvrdým výběrem (o který se v tomto případě nemusel starat člověk, stačily nemilosrdné životní podmínky) - často světlé barvy, výskyt modrookosti, celkově drobná stavba těla. 20 - 25 kg vážící husky skutečně ničím neevokuje představu přikřižování sibiřského vlka, který běžně dosahuje váhy 40 - 45 kg. Šikmé oči, lehký a vytrvalý pohyb a vůbec vnější podobnost snad nejsou argumentem u zvířat, které formovaly podobné životní podmínky, nechceme-li se uchýlit ke způsobu uvažovaní, podle kterého musí být každému jasné, že delfín je ryba. Pokud jde o samojedy, snad ani nikdo neočekává, že by Něnci, chovatelé sobů, úmyslně křížili své psy s vlky.

Ovšem u ostatních plemen je přesvědčení o jejich "polovlčatosti" u mnohých příznivců naprosto neotřesitelné.

Poukazy na vnější podobnost nemají, myslím, celkem žádnou váhu. Na jednu stranu šikmé oči, nevelké uši, silné čelisti a vůbec celkový vzhled vlka připomínající výraz, na druhé straně odlišný charakter srsti, rozdíly v úhlení končetin a ocas překlápěný a stočený na hřbet.

Vysloveně legrační mi připadají argumenty odkazující na knihy spisovatelů jako Jack London, Jan Welzl, J. O. Curwood, J. F. Cooper a jim podobní. Asi jako kdyby příznivci paintů, quarterů či appaloos čerpali z Paska, Zane Greye či Maxe Branda.

Zejména London by byl patrně sám pobaven tím, že jeho knihy jsou považovány za zdroj vědeckých informací. Sám o autentičnosti příběhů a reálií ze svých knih mluví takto: "... Často si uvědomím, že za mnohý ze svých spisovatelských úspěchů vděčím cviku z mých tuláckých let. Abych vůbec přežil, musel jsem tenkrát vyprávět a často přitom lhát jako když tiskne, ale muselo to znít pravdivě. Přesvědčivost a upřímnost má původ u zadních vchodů do domů. Upřímně věřím, že moje trampování ze mě udělalo realistu. A realismus přináší hodnoty, které se dají u kuchyňských dveří vyměnit za kus flákoty. ... Nakonec umění není nic víc než řemeslo. Dobrá povídka je jako dobré řemeslné dílo. ...Úspěšný hobo je tedy umělcem. Tvoří okamžitě a spontánně, ale ne na téma, které mu je blízké, ale na téma, jež vyčte z tváře osoby otevírající dveře, ať je to muž, žena či dítě." (Jack London, Cesta, překlad Josef Vorel 1922, Tok 1999).

Ostatně Jack London byl tulák, hobo a žebrák, příležitostný dělník, později i spisovatel. Jako dobrodruh, vázaný na lidskou společnost, nikdy nehledal zlato (dokonce nepracoval ani na zlatých polích) ani nelovil kožešinovou zvěř. Jestli znal nějakého Eskymáka (pardon, Inuita) nebo Indiána jinak než z doslechu, je otázka.

Pokud jde o Eskymo Welzla, je jisté, že na Zlatém Severu žil a to už samo je úctyhodný úspěch. Jistě to byl člověk vzdor poměrné nevzdělanosti, inteligentní a podnikavý, ale i celkem nekritickému čtenáři je jasné, že čtené musí dělit třemi a pak může začít přemýšlet, co ze zbylého jsou holá fakta. Termín "právokrvavý vlčáci" je jistě působivý, ale informace pro příznivce saňových psů z něj neplyne žádná. Původně vyučený zámečník a pozdější severský obchodník Welzl se po návratu do Evropy živil jako vypravěč a jako správný obchodní cestující respektoval zákon nabídky a poptávky. Ostatně i on v jedné ze svých knih (tuším, že to byly Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě) mluví o tom, že své přednášky přizpůsoboval tomu, co chtěli návštěvníci slyšet. Nakonec stačí přečíst víc než jednu knihu a čtenář může sám sledovat, jak se z díry, ve které je uschlá eskymácká mumie, stává obrovská jeskyně s trůnem na němž sedí vystrojený eskymácký patriarcha a vypadá jako živý. Tak se z prostých, byť pro oko Evropana divokých psů stávají zkrocení polovlci a "právokrvaví vlčáci". Na jiném místě tvrdí "Arctic Bismarck", že kříženci, kteří mají polovinu vlčí krve, jsou pro tah nepoužitelní, jsou příliš divocí, odmítají pracovat, ale jejich potomci se čtvrtinou vlčí krve jsou už do zápřahu výborní. Toto tvrzení se vzácně shoduje s přesvědčením některých zastánců "vlčí" teorie a ještě se k němu vrátím. Na závěr bych ráda podotkla, že Jan Welzl žil sice za polárním kruhem, ale držel se víceméně bílých usedlíků, Eskymáků si příliš nevážil, považoval je za primitivní a zdegenerované a uznával jen ty "civilizované", rozuměj ty, kteří alespoň z části převzali bělošské způsoby a bělošský žebříček hodnot.

Literatura vůbec literatura jako zdroj informací v tomto směru selhává. Knihy o jednotlivých plemenech se jejich historií zabývají podrobně až od okamžiku, kdy je někdo "objevil" a rozhodl se je chovat, případně z nich udělat uznané plemeno, etnografické knihy zabývající se Inuity a Indiány zase víceméně ignorují jejich psy (např. v knize Fridjofa Nansena Život Eskymáků, Mladá fronta 1956, 1. vydání Aschenhoug 1891, jsem našla pouze osm zmínek o psech, opravdu jen zmínek v souvislosti se životním stylem, žádný bližší popis jejich využití, natož popis typu psa apod. a - pro zajímavost - ani jednu zmínku o vlcích). Mluví-li se o indiánských a inuitských psech, pak o jejich využití, způsobu zápřahu a konstrukci saní. Pokusí-li se někdo psy popsat, pak vágními pojmy jako "statní a divocí", "ubohá vychrtlá zvířata" apod. Biologové se zase zajímají jen o vlky. Takže nezbývá, než dávat různá fakta do souvislostí a vyvozovat závěry.

První otázka zní: je vůbec technicky možné, aby Inuité své psy křížili s vlky ? Není zas tak nesmyslná. Udávají se dva způsoby, jak získávali vlčí křížence. Zdánlivě nejjednodušší je uvázat barvící fenu někde, kde ji nakryje vlk. Zní to hezky, ale úskalí je několik. Kde fenu uvázat ? Sever není zvlášť úživná krajina a takový predátor, jako je vlk, potřebuje dost velké teritorium, aby se uživil. Kdo si přečetl byť i jen pár knížek o divoké přírodě ví, že zvířata se drží svých stálých stezek a bez zvláštních důvodů se z nich neodchylují. A jak daleko od tábora ? Že by někdo dělal příliš dlouhé výlety od tábora (řekněme více kilometrové) za účelem uvázat někde fenu, to se mi popravdě nezdá. Přílišná ztráta energie a času se nemusí na Severu vyplatit. Fena se musí po několika dnech zase vyzvednout (a místo, kde zůstala uvázána, se musí zase najít). Nezapomeňme v této souvislosti také na to, že tábor je plný psů, kteří nepochybně stav fen nepřehlédnou a nelitovali by času a námahy, aby se mohli dámě postarat o gentlemanskou službu. Fena by patrně měla naději na útěžek nejspíš od nějakého fešáka z tábora.

Otázka také je, co by takový vlk, žijící v končinách kde na 500 km čtverečních připadají 3 kg lidského masa dělal, až by cítil pach kouře, špíny, žluklého tuku a vůbec všeho čím je eskymácký pes nepochybně nasáklý. Šel by se podívat, nebo by raději vyklidil pole ? A kdyby se šel podívat, co by udělal, až by viděl bezmocnou eskymáckou fenu ? Zvláště v případě, že by ten vlk byla vlčice ? A to nemluvím o případě, že by vlk byl vlčí smečka. Nebo že by první objevil fenu například medvěd. Nebo rys. Nebo rosomák. I vlčí samec by se mohl ocitnout v dilematu. Ona totiž i naprosto volná fena psa se chová poněkud jinak, než vlčice. Vlčí namlouvání je totiž poměrně komplikovaný rituál. Páření divokých zvířat vůbec má svá dost složitá pravidla, sloužící právě k tomu, aby nedocházelo k mezidruhovému křížení. To si lidé, zvyklí na domestikovaná zvířata, často neuvědomují. A co teprve fena uvázaná. Takový divoký vlk prostě nepochopí, co může někoho přimět k tak nepochopitelnému setrvávání na jednom místě, když by fena měla pobíhat a vůbec nějak reagovat na případné vlkovo dvoření. A kdo skutečně měl vlka nebo i polovlka, potvrdí, že se vyplatí mít znalosti vlčí etologie a chovat se podle nich, chce-li se svým svěřencem vycházet. A to polovlk nebo i vlk, pocházející ze zoo koutku nebo zoologické zahrady, bude přece jenom tolerantnější než zvíře, které se s člověkem a psem třeba vůbec nesetkalo, a pokud ano, pak pravděpodobně nikoli přátelsky. Jsem opravdu upřímně přesvědčená, že taková v divočině několik dní uvázaná fena, má daleko větší šanci být vlkem sežrána, než nakryta.

V zájmu objektivity musím přiznat, že se děje všelicos a pohlavní puzení je mocná věc. Dokonce bylo v několika případech popsáno i zmiňované mezidruhové křížení u příbuzných druhů, ale je to záležitost velmi výjimečná a musí dojít k souběhu několika okolností. Dr.Brandl z pražské zoologické zahrady nevyloučil, že by v popisované situaci vlk fenu nakryl, ale vycházel z chování vlků v zoo, kteří, jak mi také řekl, příležitostně porušují pravidla vlčího chování ve více ohledech. Např. dochází k polygamii, rozmnožuje se i jiný než vůdčí pár apod. Otázka je, jestli je to následkem držení v zajetí, nebo signálem, že divocí vlci nemusí být v dodržování pravidel striktní.

Druhá oblíbená teorie mluví o feně, která uteče, žije s vlky a vrátí se březí. Že by nějaká vlčí smečka přijala mezi sebe psa, to se mi zdá pravdě velmi nepodobné. I kdyby teoreticky psa nebo fenu vlci včlenili do smečky, pochybuji, že by měl naději na přežití. Je třeba vzít v úvahu, že mnohé inuitské kmeny měly ve zvyku vyrážet psům zuby, aby věčně vyhladovělí psi nemohli ničit postroje a vůbec požírat součásti výstroje a oblečení svých pánů - většina oblečení, značná část vybavení vůbec, byla přeci z materiálů jedlých. A vůbec pes (nebo fena) vyrostlí v hlučné a páchnoucí a tudíž smysly otupující lidské společnosti a bez od útlého mládí trvajícího loveckého tréninku by byli pro život v divočině silně znevýhodněni. A že by dokonce dosáhli alfa-postavení, které by je ve smečce opravňovalo k rozmnožování ?...

A otázka poslední a řekla bych kardinální: dělali by Inuité nebo Indiáni něco takového ? Za prvé, vždy když se mluví o vztahu Inuitů a Indiánů ke psům, vesměs badatelé a cestovatelé dosvědčují, že z hlediska "civilizovaného" člověka byl v lepším případě veškerý žádný nebo přímo otřesný. O jakékoli péči o psy se prakticky nedalo mluvit, výcvikové metody (tam, kde k něčemu, co se dalo považovat za výcvik docházelo) více než drsné. Specielně Inuité se nepokoušeli zvýšit výkonnost svých psů ani tím nejméně nákladným způsobem - totiž promyšleným postrojem. Psi byli k saním přivázáni řemenem, který byl tažen od obojku spodem mezi nohama psa. Nikde jsem nenašla zmínku o nějakém výběru chovných zvířat. Jako o výjimce z tohoto pravidla se mluví o Indiánech kmene Mahlemutů, kteří se svými psy jednali vlídně, dbali na jejich krmení i výcvik a výsledkem byli psi nejen krásní a impozantní, ale i proslulí svou příjemnou povahou a dobrou ovladatelností (jestli by zmiňovaným povahovým vlastnostem prospělo přilévání vlčí krve, je otázka).

Za druhé, opět zejména Inuité všech kmenových příslušností a do jisté míry i Indiáni, byli proslulí svou naprostou neschopností uvažovat dopředu, starat se o to, co bude zítra. Charakteristiky jako že "Indiáni myslí zřídka dál než na konec karabáče" nebo "Eskymák je jako dítě" jsou běžné a výmluvné. Příčinou takovéhoto životního postoje není snad primitivnost těchto národů, ale holá nezbytnost. V tak nehostinných končinách s nesmírně tvrdými klimatickými podmínkami nelze jinak, Inuit, který by se trudil starostmi, co bude zítra, by zemřel v hluboké depresi daleko dřív, než mrazem, hladem a námahou. Nedovedu si představit, že by člověka s takovouto mentalitou vůbec napadlo, aby se zabýval přemýšlením o budoucích pokoleních svých psů a podnikal něco tak časově a energeticky náročného a navíc s nejistým výsledkem.

Zajímavé je, že i propagátoři vlčí krve v severských psech jsou si vědomi faktu, že úspěšným zkřížením psa s vlkem všechno jen začíná. Takový kříženec je totiž impozantní a nepochybně odolný a vytrvalý, nicméně plachý, nedůvěřivý, prakticky nevycvičitelný (určitě ne drsnými indiánskými metodami) a ze strachu kousavý. Už jen zapražení takového jedince by bylo náročnou, nepříjemnou a do jisté míry nebezpečnou akcí. Nemluvě o tom, že takový kříženec by po zapražení kousal postroj a napadal ostatní zvířata, ve snaze získat kolem sebe volný prostor a sotva by se dal pohnout k pohybu vpřed, natož aby se opřel do postroje. Vesměs všichni chovatelé, majitelé a příznivci seveřanů zdůrazňují, jak neúhybně lpěli původní obyvatelé Severu na naprosté neagresivitě vůči člověku u svých psů. Je to logické, sebemenší zranění mohlo na Severu znamenat smrt, bud' následkem gangrény, nebo, protože zraněný lovec je handicapován. Kromě toho psi nebyli uvazováni. Kdo někdy potkal bandu volně se potloukajících vesnických voříšků spojených - byť i do dočasné - smečky, ví, jak nepříjemně a útočně se v takové situaci chovají. Inuit nebo Indián, o dětech nemluvě, by se snadno mohl stát obětí svých psů, pokud by velmi důsledně nedbal na naprosté potlačení jakékoli agresivity. Tento požadavek je ovšem v naprostém rozporu s myšlenkou osvěžování krve pomocí přikřížení vlka. Toho vlka nebo i polovlka který by si bez protestu nechal např. vzít kost, bych tedy opravdu chtěla vidět ! Ještě raději bych viděla toho Inuita, který by živil darmožrouta, navíc potenciálně nebezpečného, v naději, že jeho potomci budou pro chov přínosem.

Argumenty, že tuto, v každém směru k nezdaru odsouzenou aktivitu, vyvíjeli severští lovci za účelem zvýšení odolnosti a snížení náročnosti svých psů je výsledkem vysloveně bělošského uvažování. Lidé, kteří nikdy nedrželi žádné zvíře z čistě praktických důvodů, se neustále snaží dosáhnout nějakých svých představ, aniž by vzali v úvahu cenu, jakou je nutno za výsledek zaplatit. Když pominu, že Inuité těžko mohli srovnávat výdrž a potravní náročnost svých psů s vlkem (v tomto místě mi nedá nepřipomenout Farleye Mowata, račte si přečíst některou z jeho knih, abyste si uvědomili, jakou představu o žravosti vlka měli ještě poměrně nedávno vědci), i průměrný pes je pořád ještě daleko houževnatější než člověk. Můžete si ověřit na jakémkoli "vořechovi" od zhruba pětačtyřiceti centimetrů kohoutkové výšky, že je daleko rychlejší a vytrvalejší než vy a pokud jde o krmení, můžete udělat biologický pokus - a to aniž byste se dopustili týrání zvířat - protože zatímco vy budete po 48 hodinách, nejvýše třech dnech hladovky, mít problémy se postavit a nepotácet se, pes bude jen o to čileji šmejdit, kde by co dobrého popadl. A pokud byl lovec vyřízený, mohlo mu být jedno, kolik toho ještě vydrží jeho psi. Londonovské představy o věrné a statečné smečce, která polomrtvého člověka dovleče sněhovou bouří do tábora, jsou obveselující.

Jsem upřímně přesvědčená, že veškeré pověsti o polovlcích a také skutečné pokusy o "vylepšení" seveřanů vlčí krví, pochází od bělochů a z doby relativně nedávné, řekněme z přelomu 19. a 20. století. To, že něco takového ochotně mohli dotvrzovat i Inuité je podle mého dáno dvěma okolnostmi: Jednak zdvořilostí Inuitů, kteří považují za velmi hrubé odporovat i v případě, že protějšek vysloveně lže a koneckonců zvláště bělochům se naučili neodporovat vůbec v ničem. Za druhé, Inuité nijak zvlášť nesledovali příbuzenské poměry ani u lidí, pouze zapovídali pohlavní styk mezi sourozenci, jinak se o děti bez ohledu na pokrevní rodičovství staral manžel jejich matky, měla-li jakého, nebo její otec. Pojem manželské věrnosti nebo něco, co by mu odpovídalo, Inuité neznali. Tak proč by koneckonců nemohl být otcem toho či onoho psa vlk ? Pokud jde o Indiány, platí podle mého mínění totéž - bělochovi se nevyplácí odporovat. Kromě toho s nimi obchodovali a předmětem obchodu byli i psi. Chce-li bláznivý běloch polovlka, proč ne ?

Na závěr bych ráda dodala osobní zkušenost. Setkala jsem se s tolika majiteli psů, kteří přesvědčeně tvrdili, že předkem (obvykle dědečkem nebo pradědečkem) jejich psa je vlk, že je s podivem, že ještě existuje nějaký čistokrevný pes. Byli mezi nimi nejen majitelé vlkošedých německých ovčáků (v asi třech případech s rodokmenem!), ale i kříženec irského vlkodava (majitelka měla zřejmě guláš v pojmech) a tu a tam nějaký majitel seveřana. Důkaz samozřejmě veškerý žádný, bodejť by byl v PP uveden vlk, a u "bezpapíráků" obvykle viděl majitel pouze matku svého "čtvrtvlka". Podotýkám, že jediný pes, který měl jakýs - takýs nárok, chlubit se vlčími předky byl kříženec SH a československého vlčáka a majitelé upřímně přiznávali, že ho mají takříkajíc plné brýle. Obvyklým argumentem bylo "vlčí" chování. Že jsou schopností svého psa ulovit myš (nebo slepici) udiveni majitelé německých ovčáků, kteří se vzdělávali sledováním Komisaře Rexe, mě nepřekvapuje. Že ale nad zájmem o zvěř, požíráním kořínků, ovoce a hmyzu žasne majitel seveřana je důkaz, že o "svém" plemeni má jen matné povědomí. Normální seveřan - nemluvím o ubohých produktech některých čistě výstavních chovů - totiž všechno, kromě lidí a psů považuje za kořist (a také je schopen většinu toho kvalifikovaně ulovit) a s výjimkou kamení, plechovek, a věcí které právě hoří, je ochoten sežrat cokoli.

Dalšími "vlčími" projevy jsou způsoby, které svědčí především o nedostatku respektu vůči majiteli: nenechá si sáhnout na tlapky, nesnáší česání, zvlášť určitých partií, neochota vydat "kořist" apod. Ráda bych ujistila majitele takovýchto zvířat, že kdyby se jim dostal do ruky částečný vlk, nestačili by se divit. Nerada lidem šlapu do snů. Uklidňuje mě jediné: sny jsou nesmrtelné. A stejně jako se najde dost snílků, kteří jsou přesvědčení, že poválené pole u Loun je vzkazem moudré vesmírné civilizace, romantické duše budou před svými saněmi stále vidět smečku zkrocených vlků. Všem přeji jasné noci, zářivé úplňky, pevné stezky a potěšení ze vzájemného kontaktu.

Irena Kroupová

Článek vyšel před časem v časopise DogTrail, který se zabývá problematikou saňového sportu. Byl převzat se souhlasem autorky.