Dysplazie kyčelních kloubů u psa je vývojové onemocnění, které se projevuje
abnormálním utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti, jejich vzájemnou
inkongruencí (kloubní jamka a hlavice se navzájem neshodují svým tvarem) a z
toho vyplývající instabilitou kloubu.

U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice stehenní kosti velmi pevně do kloubní jamky. Při dysplazii je kloubní spojení volnější a hlavice stehenní kosti se z jamky částečně uvolňuje (subluxuje). Následkem uvolnění kloubu dochází v pokročilém stádiu k degenerativnímu onemocnění kloubu (artróze).

DKK postihuje nejčastěji velká a obří plemena, může se však vyskytovat v podstatě u kteréhokoliv plemene.

DKK není vrozená vada, ale projevuje se až v průběhu růstu. Vrozená je ovšem predispozice k této vadě. Výsledný obraz DKK je dán souhrou genetického vybavení jedince (stavba kloubních struktur, velikost svalové hmoty) a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, způsob výživy, každodenní zátěž). Podle studií heritability (dědivosti) pasivní laxity kyčelního kloubu (tedy náchylnosti k rozvoji DKK) prováděných v USA, byl zjištěn koeficient heritability u německého ovčáka 0,74 a u labradorského retrívra dokonce 0,92. Ke zjištění pasivní laxity kyčelních kloubů byl využit tzv. PennHIP, což je systém vyšetření integrity kyčelního kloubu používaný v USA již u 16-ti týdenních štěňat. V jiných studiích bylo zjištěno, že mají-li oba rodiče negativní rtg nález na obou kyčelních kloubech, je 64-81% potomků bez nálezu a 19-36% potomků dysplastických. Zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, t.j. 17-37% potomků negativních a 63-93% potomků dysplastických.

Všichni psi bez rozdílu, tedy i ti, u kterých se později vyvine DKK se rodí s normálními kyčelními klouby. Pro rozvoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu dosud měkké, protože jsou tvořeny převážně chrupavčitou tkání. Ta je teprve později v procesu osifikace plně nahrazena kostní tkání. Překračují-li síly působící na chrupavčité tkáně kyčelního kloubu jejich elastický limit, rozvíjí se instabilita kloubu a inkongruence kloubních ploch. Za normálních okolností směřuje výslednice všech sil působících v oblasti kyčelního kloubu téměř kolmo k povrchu chrupavky kloubní jamky a přibližně do jejího středu. Působení zátěže na instabilní kloub pak vede k tomu, že hlavice stehenní kosti je tlačena více na přední vnější okraj jamky a ne do jejího středu, jak je tomu u zdravého kloubu. Dochází k nadměrnému zatížení horního okraje jamky a ten se opožďuje v růstu. Jamka se oplošťuje, což vede k postupnému
uvolnění hlavice z jamky. Tím se opět zesiluje tlak hlavice na vnější okraj jamky, jamka se ještě více oplošťuje a hlavice se více uvolňuje. Vzniká tak jakýsi bludný kruh, jehož výsledkem je různý stupeň dislokace hlavice stehenní kosti. Jestliže více než polovina hlavice leží mimo kloubní jamku, hovoří se o subluxaci (částečném vykloubení). Z ní se může vyvinout luxaoe (úplné vykloubení), při které se hlavice nachází zcela mimo jamku. Hlavioe ztrácí svůj pravidelný kulovitý tvar a deformuje se, protože na ni nepůsobí stejnoměrný tlak ze strany kloubní jamky.

Jestliže se neshoduje tvar hlavice stehenní kosti a kloubní jamky (inkongruentní kyčelní kloub), popř. hlavice sedí v jamce příliš volně, dochází k nerovnoměrnému rozložení tlaku působícího na kloubní chrupavku, což vede postupně k jejímu degenerativnímu opotřebení. Chrupavka se zdrsňuje, zvlákňuje a nastává její postupná destrukce. Na úbytek chrupavky reaguje kost pod chrupavkou v důsledku nadměrného zatížení rozšířením a ztluštěním. V oblasti zatížení se rentgenologicky zjišťuje tzv. subchondrální skleróza. Na okrajových částech kloubu se vyvíjejí kostní výrůstky označované jako osteofyty nebo exostózy. Ty se mohou nacházet po oelém obvodu kloubní jamky, čímž její okraje deformují, popř. mohou vyplňovat i dno jamky a zvyšovat tak její oploštění. Ke zbytnění okostioe a
ke tvorbě osteofytů dochází také v místě úponu kloubního pouzdra a vazů na přechodu hlavice a krčku stehenní kosti. Ty v pokročilém stádiu mění tvar hlavice z kulovitého na hřibovitý.

Všechny tyto tzv. sekundární artrotické změny jsou projevem degenerativního procesu na kloubu označovaného jako osteoartróza (u kyčelního kloubu se také používá termín koxartróza) a vedou postupně k jeho deformaci.

Nejspolehlivější diagnostickou metodou pro zjištění DKK je rentgenologické vyšetření. Ke spolehlivému posouzení kyčelního kloubu z hlediska DKK je nezbytný správně provedený a technicky kvalitní rtg snímek. Snímek musí být spolehlivě označen, aby nemohlo dojít k jeho záměně. K vyhodnocení se zasílá veterinárnímu lékaři, který je určený jako posuzovatel pro dané plemeno.

Minimální věk pro oficiální vyšetření na DKK je u nás stanoven na 12 měsíců, u velkých a těžkých plemen (německá doga, molossoidní plemena, bernardýn, novofundlandský pes, landseer, leonberger, pyrenejský horský pes) činí minimální věková hranice 18 měsíců. Věkovou hranici si případně upravují jednotlivé chovatelské kluby.

Negativní nález by však neměl být stanoven před dovršením dvou let věku. Zatímco FCI určuje jako minimální věkovou hranici pro rtg vyšetření na DKK 12 měsíců (18 měsíců u velkých plemen), americká OFA (Ortopedická nadace pro zvířata) zvedla hranici minimálního věku z původních 12 na 24 měsíců. Zjistilo se totiž, že ne všechny případy dysplazie lze rentgenologicky zachytit již ve 12 měsících. Studie různých autorů prokázaly, že rtg změny na kyčelních kloubech je možno zjistit klasickou metodou vyšetření (snímek v poloze na zádech s nataženými pánevními končetinami) ve 12 měsících pouze asi u 66% dysplastických psů, zatímco ve stáří 18 měsíců asi u 82% psů. Ve 24 měsících se nalezly rtg změny již u 94% vyšetřovaných dysplastických psů.

Při rtg vyšetření kyčelních kloubů na dysplazii se používá snímek zhotovený v tzv. ventrodorzální projekci, při které pes leží v poloze na hřbetě, s pánevními končetinami nataženými navzájem rovnoměrně dozadu. K dokonalému napolohování se pes ukládá do lůžka ve tvaru "V" na průřezu. Aby bylo zajištěno dostatečné uvolnění svalů, provádí se vyšetření v narkóze. Na snímku musí bý zachycena celá pánev, kost křížová a stehenní kosti včetně kolenních kloubů. Pro objektivní posouzení stupně DKK musí být projekce symetrická (chybná projekce může vést k chybné interpretaci rtg nálezu).

Rentgenologická diagnostika DKK se zakládá na posouzení stupně subluxace a přítomnosti výše popsaných sekundárních artrotických změn. Stupeň subluxace kyčelního kloubu se přitom stanoví podle tvaru a velikosti kloubní štěrbiny, polohy středu hlavice stehenní kosti vzhledem k hornímu okraji kloubní jamky a podle tzv. Norberg - Olssonova úhlu.

Vědecká komise FCI sestavila na základě vyhodnocení těchto kritérií klasifikační schéma, které rozděluje nálezy na kyčelních kloubech podle rozsahu postižení do pěti stupňů. Schéma FCI novelizované v roce 1993 označuje jednotlivé stupně písmeny "A" až "E". Kromě tohoto schématu existují ve světě ještě další systémy vyhodnocení rtg snímků na DKK. Je to americké klasifikační schéma OFA, britský a švýcarský bodový systém a švédské schéma posuzování DKK.

V České republice se DKK posuzuje podle klasifikačního schématu, které vychází ze schématu FCI. Používá označení stupňů 0 až 4, kde 0 znamená negativní nález, 1 je hraniční stav mezi normálním a dysplastickým kloubem, 2 představuje lehkou DKK, 3 střední a 4 těžký stupeň DKK. Klinické příznaky postižení kyčelních kloubů, jako je obtížné vstávání, neochota k pohybu a kulhání, které se zhoršuje po zátěži, nemusejí vždy odpovídat závažnosti rtg nálezu.

DKK je dědičné onemocnění podmíněné interakcí více genů. Důležitou úlohu při jejím projevu hrají také faktory vnějšího prostředí. Kvůli složitému genetickému založení je prakticky nemožné i přes četné chovatelské snahy DKK zcela eliminovat. Přesto však důsledné selektivní chovatelské programy mohou vést ke značnému snížení frekvence jejího výskytu.

MVDr. Jan šterc, MVDr. EVA štercová

Schema rentgenového snímku ve ventrodorzální
projekci

Normální kyčelní kloub ve ventrodorzální prolekci

Kloubní štěrbina je úzká, kloubní plochy jsou kongruentní, kloubní hlavice
je ideálně půlkulatá, kloubní jamka je hluboká, více než polovina hlavice
stehenní kosti je uložena v kloubní jamce.

A - kloubní štěrbina
B - přední okraj kloubní jamky
C - přední vnější okraj kloubní jamky
D - homí okraj kloubní jamky
E - zadní okraj kloubní jamky

A - osteofyty na předním vnějším okraji kloubní jamky

B - obroušení předního vnějšího okraje kloubní jamky
C - silně rozbíhavá kloubní štěrbina
D - osteofyty na dně kloubní jamky
E - límec vytvořený osteofyty na přechodu hlavice a krčku
F=osteofyty podél horního okraje krčku

Degenerativně změněný kyčelní kloub (deformační
artróza kyčelního kloubu)