V poslední době se opět stupňují útoky na takzvaná "bojová" plemena psů. Nedělejme
si iluze, že by se tato vzedmutá vlna hysterie vyhnula i našim psům, ačkoliv
v jejich případě spíše hraje roli v Evropě dlouho a hluboce zakořeněný pověrečný
strach z divokého vlka. Přiznejme si, že československý vlčák za jistých okolností
může být člověku nebezpečný. Jenže za určitých okolností může být člověku nebezpečný
i květináč a přece, ačkoliv i květináč již několik lidí zabil, žádný z politiků
neuvažuje o jejich zákazu.
Tento příklad s květináčem lze brát ještě s humorem, ale statisíce lidí, kteří
zahynuli pod koly automobilů a miliony, které zemřely díky palným zbraním, ty
již odbýt úsměvem nelze. A přece nikdo z politiků nezvažuje zákaz jedněch, ani
druhých. A ještě to nejdůležitější. Žádné psí plemeno ještě nezvedlo svatou
válku ve jménu kříže, půlměsíce, demokracie či jiných nesmyslů. Žádný pes ještě
nevrhl jadernou pumu, nepoužil napalm, či plynovou komoru. Jakým právem ta samolibá
nahá opice, která sama sebe drze nazvala moudrou, vyčítá šelmě její agresivitu
? Kde vůbec bere tu drzost ? Pouze člověk je schopen zabíjet a mrzačit z pouhého
potěšení, nebo z touhy po zisku. Toho vskutku není žádný pes schopen a nelze
ho z toho ani podezírat.
Však opustme emoce a podívejme se na problém poněkud racionálněji. Zhruba
před 14 000 lety se rozhodl první jedinec druhu Canis lupus spojit svůj osud
s člověkem a změnit se tak na Canis lupus familiaris. A na rozdíl od všech ostatních
zvířat, která prošla domestikací po něm lze důvodně předpokládat, že tak učinil
víceméně dobrovolně. A výsledky této úspěšné spolupráce daly vzniknout civilizaci.
Máte dojem, že toto tvrzení je poněkud přehnané ? Já si to nemyslím. Neboprávě
spolupráce se psem byla popudem k domestikaci ostatních zvířat a rostlin a tím
i k úspěšnému přechodu nejprve k pastevním a později již k zemědělským společnostem.
A je třeba dodat, že právě díky této spolupráci se z člověka stal nejstrašnější
predátor v dějinách, schopný vyvraždit celé živočišné druhy a zničit fyzicky
celou planetu. A také to je to jediné, co lze psu vůbec vytýkat, ačkoliv on
to rozhodně v úmyslu neměl.
Po celou tu dobu pomáhal pes člověku zcela nezištně. Stal se pro něj prvním
soumarem a často i zdrojem potravy. Pravým důvodem jejich partnerství však byla
spolupráce při lovu a v boji. Tam teprve vynikly vlastnosti obou těchto druhů,
jediných dvou lovců na světě schopných ulovit kořist rychlejší nežli jsou oni
sami, člověka a vlka. A dodejme, že v této dvojici to byl člověk, kdo první
v boji o své teritorium první opustil ritualizovanou sociální agresivitu a přešel
k agresivitě skutečné, doopravdy schopné zabíjet i jedince vlastního druhu a
kdo k témuž nutil selekcí a výchovou i psa. A lze se jen s úctou poklonit pevnému
charakteru psa, který všem těmto tlakům v podstatě úspěšně odolává.
Nyní přistupme k samé podstatě problému, totiž k agresivnímu chování jedince.
Neexistuje jakékoliv chování bez patřičné motivace. Tím méně agresivní. A zde
je třeba se zamyslet nad tím, co je vlastně agresivita, ale zejména nad samotnou
její motivací.
Agresivita je definována jako iniciace nevyprovokovaného násilí, zaútočení,
či nepřátelské chování. Je vskutku s podivem,ba paradoxem, že právě nejagresivnější
tvor na zemi, to jest člověk, si v rámci svého samolibého nalhávání sama sobě
vetkl do svých etických norem, že agresivita je cosi nepřípustného. Jenže ono
je to složitější. Agresivita je bohužel nutná v boji potravu, teritorium i o
sexuálního partnera, tedy souhrnně v boji o přežití jedince i samotného druhu.
Podstata tohoto problému však tkví ve vědomém omezování této agresivity. A právě
zde bychom se mohli a měli poučit od vlků a psů. Nebo ani ten nejagresivnější
pes nezaútočí bezdůvodně. Jiná věc je však vysvětlit tyto důvody napadenému.
Člověk, vlk i pes jsou tvorové biologicky uzpůsobení životu ve smečce či tlupě.
Tyto skupiny byly nuceny si po miliony let hájit svá teritoria a na této podstatě
nic nezměnila ta tenká slupka civilizace, spíše naopak. Život v městských aglomeracích
ani pro člověka není přirozený a způsobuje u něj vedle nejrůznějších depresí
i zvýšení verbální i skutečné agresivity. Totéž platí i o psu. A vlastně jen
jeho geniální schopnosti dělat kompromisy lze vděčit tomu, že se stále ještě,
by občas marně, snaží přizpůsobit tomu našemu šílenství.
Pes, stejně jako vlk, má v sobě řadu přirozených mechanismů zabraňujících
agresivitě. K agresi přistoupí až v krajním případě, selžou-li všechny způsoby
varování. Na rozdíl od člověka pes stále ještě v sociálním soužití cítí potřebu
chovat se logicky. A vysvětlit logicky, proč například velký, silný a dominantní
pes nesmí napadnout malého, který jej evidentně provokuje, prostě nelze. A totéž
platí i o vztahu psa a cizího člověka.
Člověk se ve své pýše sžil s mylnou představou, že je pánem tvorstva, že jemu
se nemůže nic stát, že všichni ostatní jsou povinni mu ustoupit a nechat ho
dělat, co se mu zlíbí. Ona to však není pravda. I ten nejmenší pes zůstává stále
bestií, tedy šelmou a chceme-li s ním žít, musíme tomuto faktu své chování přizpůsobit.
Problémy s agresivními psy nezpůsobují ti psi, ale většinou jejich majitelé
a mnohdy vědomě či nevědomě i jejich oběti". A to platí nejen o vztazích mezi
psy samotnými, ale i o případech napadení člověka. Agresivita i sociální agresivita
je jevem zcela přirozeným a jde jen o to ji zbytečně nepodporovat a nevyprovokovat.
Dříve, než začneme vážně uvažovat o zákazu a vyvraždění bojových" psů, zamysleme
se nejprve sami nad sebou. Genocida určitých plemen psů by nic nevyřešila, jen
by opět zvýraznila již mnohokrát prokázanou intoleranci a neschopnost člověka.
Pokud by však tyto myšlenky měly mít naději na realizaci, trvejme v tom případě
kategoricky a bezpodmínečně na zákazu člověku daleko nebezpečnějších věcí. Již
výše zmíněnými automobily počínaje a nezodpovědnými politiky konče.
Před tisíci lety si nás pes dobrovolně zvolil za boha a dodnes věří, že ačkoliv
se někdy chováme skutečně příšerně, dozajista k tomu máme nějaký vyšší, jemu
zcela nepochopitelný důvod. A na tom zbožnění, přesto, že si jej člověk v žádném
případě nezaslouží, pes stále ještě trvá. Nebo v to alespoň doufá. Nezklamte,
prosím, jeho bezmeznou důvěru.
Oldřich Haberle
|
