Mezinárodní výstavy psů. Akce, na které se z různých koutů světa sjíždějí fandové nejrozmanitějších psích ras. Mezitím, co přihlížející dav proudí od kruhu ke kruhu a aniž by se žinýroval, s humorem komentuje, co vidí, vystavovatelé se zabývají posledními estetickými úpravami psů. Srdce až v krku a touha být lepší než ti ostatní, je nutí soustředit se jen na prostor, ve kterém budou za okamžik excelovat. Pro vystavovatele jsou tyto akce prestižní záležitostí, pro diváky možností utvořit si představu o každé rase. Proto by měly být co nejobjektivnější. U ras známých desítky let dochází k chybám v posuzování asi jen výjimečně. Horší je to s rasami mladými a méně známými. K těm patří na polích mezinárodních výstav i československý vlčák.

Nevím, jak to chodí v jiných zemích. Já jsem se zúčastnila několika mezinárodních výstav v Holandsku. Všechny měly společný rys - byly nevalné. Československý vlčák byl pokaždé přiřazen do župy, která už tak byla silně nabitá, čímžto příslušný rozhodčí nevěděl, kam dřív skočit. Když jsme se po hodinách, jež se zdály být léty, konečně dostali na řadu, připadala jsem si jako v továrně na bězícím pásu. Posuzovatel už byl beztak ve skluzu, takže se nám věnoval jen zběžně. Aby se neřeklo. Jednou se proběhnout dokola, jednou diagonálně, briskní prohlídka chrupu, při níž by se na případné chybějící zuby ani nepřišlo, chvilku postát před porotou a nashledanou. Zůstává mi záhadou, podle jakých kritérií byl vítěz určen. Připadalo mi, ze rozhodčí znali československého vlčáka jen z obrázků a vyprávění. Standard si stanovili sami podle okolností nebo ho četli až na poslední chvíli a moc si z něj nezapamatovali. Viděla jsem vítězit psa s hnědočernou barvou srsti, psa jehož každé oko mělo jinou barvu, psa, který by se výškově i váhově hodil do kategorie vipetů a další kalamity. Nehledě k tomu, že kruhy, ve kterých má československý vlčák předvést svůj lehký pohyb v klusu, jsou občas vyměřovány snad čivavám. Mám po takových zkušenostech prázdný pocit v srdci. Holandská (a možná i jiná) veřejnost si rychle utvoří mylný obrázek o ideálním jedinci a chovatelé za čas také. Uplyne pár let a rasa, které se bude říkat stále stejně, bude mít z původního československeho vlčáka hodně málo.

Jediným řešením této situace je účast českých rozhodčích na co nejvíce mezinárodních výstavách psů v zahraničí. Je na čase ukázat světu, jak má opravdový československý vlčák vypadat. Výsledková listina mnoha výstav by pak k úžasu zúčastněných hlásala zcela jiná pořadí.

Michaela Pokorná