Pes i vlk jsou dokonalí lovci; jsou vytrvalí, trpěliví, inteligentní a rychlonozí. Především jsou to však tvorové společenští, postrádající hrdost, povýšenost a sklony k samotářství, které jsou vlastní kočkám. To jasně vidíme na chování divokých psů ve smečce. Zatímco smečka spolupracuje při štvaní kořisti, staří jedinci, kteří se štvanice neúčastní, pomáhají tím, že hlídají mláďata rodičů lovících kořist.

Čeleď psovitých šelem je vysoce specializována. Široká přizpůsobivost jejích členů spolu s vysoce účelným tvarem těla byly hlavní faktory, které umožnily těmto zvířatům přežití na celém světě. Stejně důležité jsou také jejich společenské zvyklosti a pravidla soužití, která jsou obecná a platí jak pro dinga či vlka, tak pro čivavu nebo kokršpaněla.
Psovité šelmy mají smysly jako člověk, ale výrazně je odlišuje jejich účinnost. To je způsobeno rozdílnými potřebami, které měli předkové psa a předkové člověka.

Čich psů a vlků je báječný. Přestože jsou rozdíly mezi jednotlivými plemeny psa a dokonce i rasami vlka, jejich čichové schopnosti jsou asi milionkrát lepší než schopnosti lidské. Lepší čich mají pouze úhoři. Motýli mají čich přibližně stejný jako psi, ale mohou ho používat na mnohem delší vzdálenosti. Psi jsou citlivější než ty nejdokonalejší přístroje. Ve Francii a v Itálii jsou požíváni na vyhledávání lanýžů rostoucích v hloubce až 30 cm pod zemí a v Holandsku a Dánsku hledají netěsnosti v plynových potrubích. Po celém světě jsou psi používáni při vyhledávání výbušnin, drog i lidí zavalených lavinami nebo zříceninami staveb při zemětřeseních. Jak je to možné?

Když molekuly jednotlivých chemikálií vznášející se ve vzduchu dopadnou na nosní sliznici, nervové impulzy pošlou tuto čichovou informaci do zvláštní části mozku. Toto čichové centrum je u psa mnohem lépe vyvinuté než u člověka a je daleko větší. Olfaktorická (čichová) oblast v nose dospělého člověka je velká asi 3 cm2, zatímco v nose průměrného psa zabírá plochu téměř 130 cm2 a je složena do záhybů, které oddělují pachy od vdechovaného vzduchu. Této struktuře se přizpůsobil dlouhým tvarem i nos psa. Čichová sliznice psa má tedy mnohem víc smyslových buněk než sliznice člověka. My máme 5 miliónů smyslových buněk, jezevčík asi 125 miliónů, foxteriér 147 miliónů a německý ovčák 220 miliónů.
Vlhký čenich pomáhá psu při čichání; rozpouští ve vzduchu se vznášející molekuly, přivádí je do styku s čichovou sliznicí, kterou čistí od starých pachů. Také tmavý pigment pomáhá, ale jak, to zatím nevíme. Jako důkaz je možno uvést černý čenich ledního medvěda, ač černá barva jinak skvěle maskovaného medvěda je pro něj nevýhodou a proto si ho medvědi musí při čekání u tuleních děr přikrývat tlapou. Pigment není ve smyslových buňkách, ale obklopuje je. Také nosní sliznice psa je tmavá, což nepochybně také napomáhá lepšímu čichu.
Psi požívaní ke stopování využívají skutečnost, že pot každého člověka je tak individuální jako jeho otisky prstů. Pes umí rozeznat pachový otisk osoby a řídí se podle toho, jak se v průběhu času různé pachové části vypařují. To mu po několika metrech sledování umožní zjistit, jak se pach mění a kterým směrem stopovaná osoba šla.
Dříve se vědci domnívali, že lidé mají na chodidlech mezi prsty umístěny žlázky, které vylučují více potu a pot jiného složení, než na zbytku chodidla. Psu by tak jednoduše stačilo očichat jeden otisk nohy a zjistit, kterým směrem je orientována špička nohy. Tuto teorii však snadno vyvrátil pokus, při kterém šly stopu pokládající osoby pozadu, případně v holínkách.

Sluch psovitých šelem je vynikající, i když některé šelmy slyší lépe než jiné. Vlci a většina plemen psů mají velké ušní boltce. Ty jsou ovládány sedmnácti svaly, které umožňují jejich vzpřimování a ovládání tak, aby zachycovaly a zaměřovaly zdroj každého zvuku. Sluch psa může registrovat 35 000 kmitů/s (ve srovnání s 20 000 kmity/s u člověka a 25 000 kmity/s u koček). To znamená, že pes vnímá zvuky, které jsou daleko za hranicemi možností lidských sluchových vjemů. Sluch psa je tak citlivý, že odliší dva metronomy, z nichž jeden tiká stokrát a druhý šestadevadesátkrát za minutu. Pes také dovede uzavřít své vnitřní ucho tak, aby od všeobecného hluku oddělil ty zvuky, na které se chce zaměřit.

Hmat psovitých šelem je v porovnání s člověkem poměrně málo vyvinutý. Pravděpodobně je to tím, že předci člověka, býložraví primáti, si pomocí hmatu vybírali potravu z toho, co leželo před nimi. Na rozdíl od nich jsou psovité šelmy masožravci, kteří sledovali kořist na dálku a živili se tím, co ulovili.

Zrakově jsou psovité šelmy dobře přizpůsobeny k lovu malých, rychlých zvířat. Zrak však není hlavním smyslem používaným při lovu a proto nehybné objekty snadno přehlédnou. Je jisté, že psi nevnímají v celém barevném spektru jako lidé a vidí především černou, bílou a různé odstíny šedé, což je ovšem značná výhoda při lovech za šera.

Stejně jako kočky, jsou i psovité šelmy velmi citlivé k vibracím. Psi dovedou předem varovat před zemětřesením, často o mnoho dnů dřív, než je člověk schopen zaznamenat jakékoli záchvěvy půdy. Pozoruhodné je, že psi reagují pouze na skutečné zemětřesení; dokážou je odlišit od asi 150 000 neškodných záchvěvů zemské kůry, které se každoročně vyskytnou, ale vůbec je nevyplaší.