Vlk je největším zástupcem psovitých šelem, i když toto tvrzení platí jen pro některé poddruhy vlka. Největší vlci arktického pobřeží váží více než 90 kg, směrem na jih se tělesná hmotnost zmenšuje, což je obecná biologická zákonitost. Samci vlků z izraelského pobřeží váží průměrně 23,6 kg a nejmenší poddruh vlka, "red wolf" od dolního toku Mississippi, váží dokonce jen kolem 15 kg.

Stavba těla je však u všech vlků přísně proporciální a představuje dokonalý typ šelmy zaměřené na překonávání velkých vzdáleností a skvěle přizpůsobené velmi rozdílným podmínkám. Například srst severských vlků má 1,2 - 1,5krát větší izolační schopnost než kůže bobrů a ondater, takže vlci ani za dlouhotrvajících mrazů nemusí rozlišovat, na jaký podklad při odpočinku uléhají. Proměnlivá je i barva srsti. U největší a nám nejznámější části populace převažuje šedá (vlkošedá) barva. Téměř bílí vlci, u kterých se vyskytují světlé a žlutavé tóny, se vyskytují především na severu Ameriky, ale občas se objeví i na západě nebo v centrálních oblastech USA. Čistě bílí vlci však zřejmě neexistují. Černí vlci mají při bližším pohledu srst s převahou hnědých a tmavočervených tónů, a to ponejvíce na hřbetě a na stranách těla. Jsou známí nejvíce ze Severní Ameriky, ale i z pohoří Střední Asie a v Pyrenejích. Stepní vlci bývají světle hnědí a srst jejich druhů z vysočin Střední Asie a subtropů jihozápadní Ameriky je výrazně okrová. Jednotlivé barvy se samozřejmě v populaci mísí, takže k jedné smečce můžou náležet jedinci, bílí, černí i šedaví.

V Čechách a na Moravě byl sice před sto lety vlk vyhuben, ale na Šumavě a v Beskydách žije několik desítek vlků, kteří se tam dostali migrací z Bavorska.

Na systematiku poddruhů vlka jsou sice rozdílné názory, ale mnozí zoologové považují všechny vlky z pásma lesů a hor eurasijského kontinentu, od Španělska a Baltu až na Dálný východ, za příslušníky téhož dominantního poddruhu, Canis lupus lupus. Do Evropy zasahuje svým výskytem ve Skandinávii a v nejsevernějších ruských územích ještě jeden poddruh vlka, a to polární vlk Canis lupus albus se zvláště hustou a světlou, někdy až tmavomodrou srstí a šedomodrou podsadou. V oblasti Arabského poloostrova, ohraničené východním pobřežím indického subkontinentu, žije jeden z nejmenších podrruhů vlka - Canis lupus pallipes.

Základní potravou vlků jsou kopytníci, ať už divocí nebo domestikovaní. Vlci při lovu mají stejnou taktiku jako závodníci v pelotonu. Někteří jsou vpředu, jiní vzadu. Když se ti vpředu unaví, zadní převezmou vedení, a to smečce umožní stále udržovat velké tempo.
Malí myšovití savci jsou také důležitou složkou vlčí potravy. V letech přemnožení myší, hrabošů a lumíků dokáží vlci uživit své potomstvo tímto snadno dostupným zdrojem potravy. Různé brouky a jiné bezobratlé živočichy požírají vlci velmi rádi. V evropských podmínkách se sice hmyz nemůže stát významnou složkou jejich potravy, ale v ázerbajdžánských stepích vyhledávají vlci místa masového výskytu sarančat. Pro posouzení potravních vazeb vlků je však třeba mít na paměti, že tato zvířata projevují zřetelnou tendenci ke specializaci na určitý druh kořisti. Někteří vlci nebo i jednotlivé rodiny se specializují na vyhledávání mršin, jiní jsou výbornými specialisty na lov psů, drůbeže, ovcí a jiných domácích zvířat, další loví jen zajíce. Nejznámějším předmětem specializace bývají však divocí kopytníci, ať již los či jelen v evropských a amerických lesích nebo dokonce antilopa sajga v asijských stepích. Rozbory trusu volně žijících vlků ukazují také na značný podíl rostlinné potravy. Podle pecek a jadérek je možno dovodit požírání různého ovoce ze sadů a lesů, bobulí a dalších plodů, a také již zmínění myšovití savci jsou plní natráveného obilí a plodů. Záleží ovšem na potravní nabídce krajiny. Proto nepřekvapí opakující se údaje o zálibách vlků v požírání sladkých melounů v krajích, kde se tyto plody na polích pěstují.

O vlcích se velmi často tvrdí, že pokud uloví větší kořist, dokáží z ní spolykat naráz velké množství masa. Objevují se věrohodná svědectví o nálezech zabitých zvířat, ze kterých přes noc zmizelo tolik svalové hmoty a vnitřností, že to odpovídá desítkám kilogramů pozřeného masa na jednoho člena vyhladovělé smečky. Vyhodnocované objemy obsahu žaludku zastřelených amerických i evropských vlků nepřesahují nikde průměr 2 kg a jen v ojedinělých případech byla udána hmotnost obsahu kolem 6 kg nebo dokonce 9 kg. Spotřebu potravy vlka žijícího v přírodě lze odhadnout na 2 kg denně, a to i s přihlédnutím ke dnům, kdy vlk neuloví žádnou kořist. Příčina mizení velkého množství masa je tedy jiná - vlci odnášejí kusy kořisti, aby je zahrabali a uschovali na horší časy. Jinak je tomu ovšem u vlků polárních, kteří zůstávají mnohdy několik dnů bez potravy, pak ale dokáží sežrat až 10 kg najednou. V Arktidě je potravy tak málo, že vše musí být využito, proto vlk sežere zajíce sněžného i s kůží, chlupy, tukem a kostmi. Nejedná se tedy o 10 kg čistého masa.

Vlci jsou velmi důležitou složkou biocenóz. Stáda kopytníků musí být redukována, aby jejich počet zůstal v rovnováze s úživností krajiny. Mnohokrát již bylo prokázáno, ať již například u evropských losů nebo kanadských karibu, že obviňování vlků z likvidace dříve početných stavů kopytníků není oprávněné. Bývá to především vyčerpání potravinové základny jako prvořadý faktor, který způsobuje pokles stavů těchto kopytníků. Přesto může vysoká vlčí populace ovlivnit stavy lovné zvěře. Přírodní rovnováhu nelze totiž chápat idealizovaně ani pro podmínky lidmi nenarušené přírody. Byly výstižně popsány případy, kdy například dvě silné zimy za sebou s nezvykle vysokou sněhovou pokrývkou umožnily nadměrně silný kořistný tlak vlků na populaci jelenců do té míry, že stavy těchto zvířat velmi vážně poklesly. Přesto však vlk do přírodních vazeb patří a nepůsobí v nich nepatřičně.
Velmi výrazný je i selekční tlak vlků uvnitř populací lovných zvířat. Selekce je zaměřena především na mláďata a stará zvířata. Kategorie zvířat středního věku, tj. reprodukčně nejvýkonnějších jedinců, je při rozborech vlčích úlovků nejméně početná. Bylo to prokázáno u ulovených losů, jelenů, jelenců a sobů. Je to snadno pochopitelné, zvážíme-li, že v běžných klimatických podmínkách bývá jen 6% (podle jiných pozorování jen 4%) započatých lovů a útoků úspěšných. Zdravý jedinec v plné síle má tedy šanci vlkům uniknout. Málo životaschopné mládě, nemocný jedinec či zvíře staré je tedy kořistným tlakem odstraňováno, čímž je udržován příznivý zdravotní stav a výkonnost jedinců v populaci kopytníků.
Tlaku přírodního výběru je vystavena také vlčí populace. Vlci mají sice poměrně vysoké reprodukční schopnosti, průměrná velikost jejich vrhů je kolem šesti vlčat, ale všude, kde žijí, je úmrtnost mláďat velmi vysoká. První rok života přežívá zhruba jen 40% narozených mláďat.