Některé psovité šelmy - například kojot, šakal, vlk a pes - se mohou mezi sebou křížit, přičemž i jejich potomstvo zůstává nadále plodné. V zoologických zařízeních bylo ze studijních důvodů prováděno křížení psů s vlky i se šakaly. Plodných kříženců bylo dosaženo i při vzájemném křížení kojotů a šakalů. Potomky takových křížení se podařilo dále spojovat jak s kojoty, tak i se šakaly. Pokusy s křížením vlků a šakalů v zajetí proběhly také úspěšně. Ukázalo se, že potomci F1 i F2 generace se blíží svou velikostí více kojotům než vlkům. Ve volné přírodě však existuje etologická bariéra (tzv. prezygotické RIM - reprodukčně izolační mechanismy před vznikem zygoty), která brání, aby se za běžných podmínek spojovali příslušníci různých druhů. O vlcích je známo, že své potravní konkurenty psy, šakaly a lišky zabíjejí a požírají.

Vliv člověka dokáže prolomit izolační mechanismy i mezi divokými druhy zvířat. V americkém státě Arkansas byli tamní malí vlci (rudí vlci - "red wolves") téměř vyhubeni již v polovině dvacátých let tohoto století. V návaznosti na změny zemědělské krajiny se ale v téže době začali v Arkansasu explozivně rozšiřovat kojoti. Poslední zbývající vlci se zřejmě pro nedostatek vhodnějších partnerů začali spojovat s kojoty a tak došlo ke křížení vlků a kojotů ve volné přírodě. Později byl prokázán výskyt kříženců vlků a kojotů i v jiných částech USA. V americké přírodě bývají pozorováni i kříženci domácích psů a kojotů. Od počátku čtyřicátých let se ve státě New York objevovaly psovité šelmy, u kterých již podle zbarvení bylo zřejmé, že v sobě nesou značný podíl krve psa domácího. Byly proto označovány jako Coy-dogs. Výskyt těchto šelem se zvyšoval, ale současně s nimi se zvyšoval i podíl zvířat výrazně připomínajících kojoty. Během padesátých let se podíl kříženců v jinak stále narůstajících stavech neustále snižoval a od konce šedesátých let žily ve státě populace, které již nešlo odlišit od "čistokrevných" potomků. Dnes žijí tito kojoti ve všech okresech státu New York.

Je zajímavé, že ve Starém světě se kříženci vlků a šakalů neobjevují. Zřejmě nedošlo k takovému zřeďování populací, které by "bastardizaci" podnítilo, nebo izolační bariéra je zde silnější. Šakalové a psi pariové se zde také navzájem nekříží, i když se v asijských a afrických zemích setkávají na stejných smetištích. O to více máme zpráv o křížení vlků a domácích psů. Nejvíce kříženců se mezi nimi objevuje tam, kde je vlčí populace narušena pronásledováním ze strany člověka. Chybějící pohlavní partner může být za určitých okolností nahrazen psem. Toho jako partnera volí častěji osamocená vlčice než vlk-samec. Mají-li dospělí kříženci možnost výběru, pak dávají při volbě partnera přednost vlkům před psy. Kříženci psa a vlka se svým celkovým vzhledem blíží spíše vlku než psu, "divoké" vlčí znaky dominují. Dominují zřejmě i mnohé způsoby chování, protože v oblasti Voroněže bylo pozorováno, že kříženci stejně jako praví vlci zabíjeli domácí psy a požírali je. Od domácích psů přijímali kříženci zase určitou troufalost ve vztahu k lidem: objevují se za denního světla u lidských sídlišť a útočí na dobytek i za přítomnosti lidí, někdy se dokonce chovají k lidem agresivně, svoje odpočinková místa volí poblíž a opuštěným budovám se nevyhýbají.

V rámci zkoumání potomstva mezidruhových kříženců psovitých šelem byl popsán i tento zvláštní případ: štěňata z jednoho vrhu vzniklá křížením šakala a domácího pudla nebyla schopna se mezi sebou dorozumět, neboť "řeč" obou druhů je odlišná a některá štěňata si osvojila "řeč" šakala a jiná "řeč" psa domácího.