 Zmocnil-li se pradávný člověk mláděte nějakého divokého zvířete a neměl-li právě hlad, nechal si je pro radost a svoje potěšení a hlavně pro potěšení svých dětí. Ve všech zemích, kde ještě lidé žijí v těsném sepjetí s přírodou, chovají v domácnostech nejrůznější ochočená zvířata. Pravěký člověk zřejmě zacházel s mláďaty obdobným způsobem. Chov některých ochočených zvířat se musel osvědčit - zvířata dospěla a v dobách nedostatku byla vítaným zdrojem potravy. V době nouze posloužil nepochybně i pes k zaplnění lidského žaludku. Člověk si však brzy uvědomil, že hodnota psa jako pomocníka je větší než hodnota masa, které lze jeho zabitím získat. Ostatně na mase hubeného vlka si nikdo moc nepochutnal. Ani na tabulích starých labužníků, o kterých dodnes existují přesné zápisy, se vlk neobjevuje, i když rys či medvěd byli považováni za lahůdku. Pes zřejmě nebyl domestikován pro maso a zpočátku snad ani nepřevládala vědomá snaha získat pomocníka při lovu, ale spíše pouhá hravost člověka.
Domestikační proces většinou začíná ochočením zvířete. Ochočení divokého zvířete ještě ale zdaleka není domestikací. Ochočený vlk se nestane domácím psem a zdivočelý pes se nestane opět vlkem. Ochočení je jev týkající se jedince, kdežto domestikace je proces měnící celou populaci. Při domestikaci jsou původně divoká zvířata držena člověkem v umělých životních podmínkách, aby poskytovala užitek. Zvířata se těmto novým podmínkám přizpůsobují, člověk zasahuje do výběru pohlavních partnerů, a tak se postupně mění jejich někdejší dědičné vybavení. Při domestikaci je nutná také izolace od původní divoké populace, protože bez ní by byly nové genetické vlohy opětně vytlačeny.
Domestikace psa začala před 8-10 tisíci lety. Lidstvo bylo tehdy rozdrobeno do mnoha malých kmenů. Polodivoká zvířata byla proto izolována nejen od divoké populace, ale víceméně i od zvířat sousedních kmenů. Malé oddělené populace nemohly pojmout celý genový fond původního druhu. Izolace zabránila, aby se dědičné základy mísily a tento genetický odstup malých populací položil základ k pozdější velké mnohotvárnosti plemen.
 U ochočeného zvířete ovlivnil člověk nejen jeho psychiku. Zvíře se během ochočování naučí něčemu, co je odlišuje od jeho divokých sourozenců. Naučí se nebát člověka a dalším způsobům chování, které mu umožňují žít vedle člověka. Domácí zvíře však prošlo během domestikace mnohem výraznějším procesem. Oproti divokému předkovi má pozměněnou i stavbu těla, některé části jsou zvětšeny, jiné zmenšeny, změny se dotýkají i struktury orgánů. Souběžně s tělesnými změnami muselo zákonitě dojít i ke změnám ve vrozeném chování. U psa například zbytněly sklony k některým hlasovým projevům. Krátkým štěknutím se ozve vlk, kojot i šakal, ale hlasité a vytrvalé štěkání, které je tak charakteristické pro psa, neznáme u žádné z divokých psovitých šelem. Psí štěkot lze označit za hlasový projev, který během domestikace hypertrofoval.
Na druhé straně došlo k úbytku nebo úplnému vymizení některých způsobů chování. Nejvhodnějším příkladem je rozdíl v plachosti vlka a psa. Aby se i ochočený vlk zarazil, vzdálil nebo utekl, stačí často změny v okolním prostředí, kterým mnohý pes ani nevěnuje pozornost. Stejně tak se mohou původně související částice chování u domácích zvířat odtrhávat (disociovat) a průběh původního instinktivního chování je tak narušen. Například u ohařů je narušen řetězec loveckého chování: ohař před zvěří strne jako před skokem - vystaví zvěř -, ale už po ní neskočí a nezabije ji. Přirozená návaznost na tyto následující prvky chování chybí, i když se učením snadno obnovuje.
Shaman
|
