Vzájemná komunikace je důležitou vlastností umožňující soužití jednotlivých členů v sociální skupině. Dorozumívání všech členů smečky se děje prostřednictvím zvukových, ale i optických a pachových signálů, kterým ostatní bez zaváhání rozumějí. Samozřejmě žádný vlk, ani ten nejinteligentnější pes se nemůže pyšnit takovým bohatstvím dorozumívacích prostředků, jakým je lidská řeč. Pes se rozhodně naučí porozumět pozoruhodnému množství lidských slov, což značně ulehčuje styk mezi ním a člověkem, který se většinou příliš nenamáhá se psí signály naučit. Kdo si doma svého psího přítele dobře všímá, jistě zjistil, že pes reaguje nejen na slova, ale i na naši dobrou náladu a dokonce ji rozpoznává podle intonace lidského hlasu. Vynikající foniatr prof. Sedláček nechal jednou namluvit krátkou českou větu šestadvaceti herečkami. Každá namluvila větu smutným, radostným, erotickým tónem. Dokonce i cizinci, kterým tuto českou větu na magnetofonu přehrál, podle intonace hlasu odhadli, jaký měla věta podtext. Podobně i pes pozná u svého pána smutek, zlost či další emoce.

Vlci, a stejně tak i psi, při vzájemném dorozumívání používají místo slov gesta celého těla, významné je zejména postavení ocasu. Podobně jako se my srdečně zdravíme s přáteli, vlci i psi vrtí svými oháňkami. Podle postavení ocasu lze naprosto jednoznačně rozhodnout, v jakém vyladění se vlk či pes nachází. Vzhůru držený ohon znamená imponování a je to výraz sebejistoty. Tuto polohu používá vlk při setkání se soupeřem, kterého tím i trochu zastrašuje. Naopak vlk, který se chystá zaútočit, nosí oháňku ve vodorovné poloze. Jako důkaz své podřízenosti či poddanosti stáčí vlk oháňku špičkou kolmo dolů. Strach vyjadřuje nahrbený postoj těla, s hlavou skloněnou dolů a oháňka je prostrčená mezi nohama a je přitisknutá k břichu. Z hlediska chování a dorozumívání vlka i psa je radikální zkrácení ocásku tvrdým porušením tohoto orgánu, který na jeho těle hraje nejvýznamnější roli ve vzájemné komunikaci srovnatelné u člověka s vyříznutím jazyka. Na rozdíl od lidské, mnohem dokonalejší komunikace, pes, který přátelsky mává oháňkou, je opravdu přátelsky vyladěn a tento pozdrav v žádném případě nedovede předstírat.
Kdo má dobrý pozorovací smysl, jistě si všiml, že vlk či pes, který si není zcela jistý, se pohybuje toporně a i když má někdy vztyčený ocas, naježená srst na hřbetě prozrazuje, že má trochu strach. Komu není tento projev zcela jasný a zatlačí takového jedince do úzkých, nesmí se divit, že zatlačenému nezbude nic než zoufalá obrana. Naopak sebejistý pes se pohybuje pružně, uvolněné pohyby prozrazují jeho vnitřní jistotu a důvěru. Očekává od podřízených, že mu pohybem tlamy a olíznutím obličeje vyjádří svou úctu. Proto psi, kteří si svého majitele skutečně cení, se při vítání na něj snaží vyskočit, aby mohli tento ceremoniál vykonat. Nejvyšší výraz podřízenosti, který hojně používají i štěňata, je položení se na záda a nastavení čelistem nadřízeného holé nechráněné břicho. Proto tento projev u vlků účinně chrání před tělesným napadením.

Nesmírně významnou roli při dorozumívání hraje i mimika obličeje. Ač to není nijak složité, mnoho majitelů psů této mimice nerozumí. Klidný, vyrovnaný pes má vztyčené boltce obrácené dopředu. Hrozbu a útok vlk dlouho signalizuje tím, že nakrčí nos, povytáhne horní ret a ukazuje přední zuby - řezáky a špičáky. Naopak při strachu vlk přikládá boltce k hlavě. Má-li otevřenou tlamu, stahuje ústní koutky dozadu, takže obnaží všechny zuby, tedy i zuby třenové a stoličky. Je to sice výraz hrozby, ale obnažené zuby i přiložené uši představují podíl obavy a strachu ze soka, kterému hrozí.