Obě tato plemena vznikla křížením vlka s německým ovčákem a zmiňuji se o nich, protože se obě velmi podobají vlku jak vzhledem, tak i povahou. Vznikla s cílem vytvoření nového plemene psa, který by převzal kladné vlastnosti psa i vlka, což se částečně podařilo.

Na počátku plemene Saarloosův vlčák stál Holanďan Leendert Saarloos (1884 - 1969), který s křížením začal na počátku třicátých let. Měl negativní názor na přespřílišnou domestikaci celé tehdejší psí populace, ve které viděl původ všech příznaků degenerace, vyúsťující v dědičné choroby. Proto se rozhodl sám vytvořit nové plemeno, které by se co nejvíce přibližovalo přírodě a neneslo by s sebou výše zmíněná civilizační závaží.
Jako východisko si vybral německého ovčáka starého typu, psa jménem "Gerard van Fransenum" a v zoologické zahradě zakoupenou vlčici "Fleur". Tento pár se v průběhu let postaral o zrod 28 štěňat - příslušníků první generace kříženců - z nichž však Saarloos vybral pouze tři. Zpětné křížení na otce, německého ovčáka, pak dalo základní skupinu jedinců, kteří nesli čtvrtinu vlčí krve. Od té chvíle se Saarloos zaměřil hlavně na výběr psů podle povahových rysů, nikoli podle exteriéru. Podnikal se svými vlčáky všechno možné, jen aby dokázal jejich upotřebitelnost jako služebního psa. Většina těchto pokusů se však bohužel nesetkala s úspěchem. Saarloos přesto nepřestával, dokud u několika vyjímečných psů neprokázal nadání k výcviku slepeckého psa. V tomto směru se vlčí opatrnost projevila jako výhoda - více než 300 slepců mohlo v minulosti využít služeb těchto kříženců. Většina psů však prokazovala od vlka získanou, ale při výcviku nežádoucí zdrženlivost, bázlivost a nedůvěru ke všemu, co jim bylo cizí.
Na počátku padesátých let, kdy se Saarloosův chov plně soustředil na povahovou stránku psů, se o plemeno začali zajímat i další kynologové, kteří se Saarloose snažili přesvědčit o tom, že by měl věnovat více pozornosti tak nádhernému exteriéru svých vlčáků. Ten však nedbal jejich rad a v roce 1963 do svého chovu zavedl nový příliv vlčí krve - vlčici, kterou nazval Fleur II, zčásti také z důvodu, aby zeslabil přespříliš silný efekt příbuzenské plemenitby. Když Saarloos v roce 1969 zemřel, zanechal své rodině rozsáhlou chovnou stanici spolu se všemi právy v chovu pokračovat. Dědice se však nepodařilo přesvědčit o výhodách dalšího chovu tohoto nádherného plemene, a tak zbývala jediná cesta - uznat Saarloosova vlčáka jako oficiální národní plemeno.

Podobně je tomu i s československým vlčákem. Počátek jeho historie se datuje do roku 1955, kdy se ing. Karel Hartl začal zabývat křížením karpatského vlka s německými vlčáky. První kříženci ze spojení karpatské vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje se narodili dne 26.5.1958 v chovatelské stanici v Libějovicích v Čechách. Vlčice Brita byla kryta ještě jednou německým ovčákem Kurtem z Václavky, a dala tak základ prvním dvěma liniím kříženců.
Zakladatelem třetí linie byl vlk Argo a fena německého ovčáka Asta SNB. Štěňata z tohoto spojení se narodila v chovatelské stanici v Býchově. V roce 1974 byla kříženka fena třetí generace Xela z PS kryta karpatským vlkem Šarikem, který později nakryl ještě jednu fenu, Urtu z PS. Fena Urta už byla označena jako československý vlčák. Toto označení se užívalo pro křížence různých generací od roku 1968. Posledním vstupem vlka do genofondu kříženců bylo spojení karpatské vlčice Lejdy s německým ovčákem Bojerem Shottenhof v roce 1983. Od té doby se prováděla plemenitba pouze v uzavřené populaci.
Přes značný odpor tehdejších kynologických organizací a po usilovném jednání s Českým svazem chovatelů se dne 20.3.1982 konala v Brně ustavující schůze Klubu chovatelů československých vlčáků. V roce 1989 se dostalo tvůrcům a chovatelům československého vlčáka uznání i na mezinárodním kynologickém poli. Mezinárodní kynologická federace (FCI) uznala československého vlčáka za plemeno mezinárodní a jeho standard byl zaregistrován pod číslem 332.

Obě tyto plemena, československý vlčák i Saarloosův vlčák, jsou středně velkými psy pevného konstitučního typu. Jedná se o harmonicky stavěné psy vlčího typu (všiměte si, jak moc se vlčí znaky projevily v exteriéru), jejichž kohoutková výška přesahuje 70 cm (fena 65 cm). Charakteristické jsou šikmo uložené světlé oči a krátké stojaté uši. Srst je strukturou podobná srsti vlčí, má vyvinutou, hustou podsadu, barvu od hnědé přes šedivou, stříbrošedou až po světle šedivou. Hřbet je rovný, v pohybu pevný, s krátkými bedry, hrudník je prostorný, spíše plochý, břicho pevné, ne vtažené. Typické pro obě tato plemena je jejich harmonický pohyb, kdy pes jakoby pluje po povrchu, podobně jako vlk. Podmínkou tohoto pohybu, který pro vlka představuje velkou úsporu energie při překonávání velkých vzdáleností je zejména správné zaúhlení obou párů končetin. Během šlechtění i v současné době byla ověřována vytrvalost těchto psů, trénovaní vlčáci uběhnou klusem vzdálenost 100 km průměrnou rychlostí 11 až 13 km/hod.
V chování těchto kříženců psa a vlka jsou samozřejmě rozdíly od chování psů domestikovanými před tisíci lety. Vyplývají z toho, že jeden z předků, karpatský vlk, zanechal svým potomkům i ty vlastnosti, které většina psů během domestikace ztratila.
Oba tito psi prokazují neuvěřitelnou náklonnost a oddanost svému majiteli a jeho nejbližší rodině, mají velice silně vyvinutý cit pro smečku, ať psí či lidskou. To je výhodou, avšak na druhou stranu tento silný pud způsobuje, že většina psů není schopna vydržet delší odloučení od svého pána či jemu blízkých. Tito psi se tedy stoprocentně nehodí pro někoho, kdo většinu dne tráví mimo domov a nemůže jim věnovat pro ně tak důležitý pocit být svému pánu blízký.

Ten, kdo by od těchto vlčáků očekával nebojácnost, útočnost, vysoké sebevědomí a určitou "tvrdost", by se dokonale mýlil. Po vlku zdědili velkou míru plachosti a obezřetnosti, která se silně projevuje, pokud je pes postaven do situace, kdy musí reagovat na jemu neznámé podněty, cizí osoby nevyjímaje. Jsou to psi nadmíru rezervovaní ke všemu cizímu, rychle se stahují do bezpečí ke svému pánovi, projevují určitou míru bázlivosti, která však nevede k tomu, že by se nedali vycvičit - z československého i z Saarloosova vlčáka se při správném vedení a dokonalém pochopení jejich přirozené "vlčí nátury" dá vychovat příjemný a milý domácí společník, věrný průvodce na dlouhých procházkách přírodou a velmi oddaný člen rodiny.

Samozřejmě, že tito psi nezdědili po vlcích jen samé klady. Jejich tvrdohlavost a vychytralost připravila mnohému majiteli perné chvilky. Při učení základních povelů potřebných pro každodenní praxi je třeba nejvíce času věnovat vzniku perfektního vztahu mezi majitelem a psem, protože jen tak je možno docílit určitých výsledků. Kdo je chce cvičit, musí přemýšlet, nekopírovat mechanicky známé výcvikové metody a nesmí se nechat odradit prvními neúspěchy. Jedná se o velice inteligentní psy, na které se v žádném případě nedá použít ani trochu násilí, nejvíce se dá dosáhnout pozitivním přístupem: chválou a pohlazením po dobře provedeném cviku. Daleko více potěšení než při pobytu na cvičišti však tito psi způsobí svému majiteli při dlouhých výletech do přírody, kde jsou stále ještě ve svém živlu.

Rovněž vztah vlčáka k jiným členům živočišného druhu Canis familiaris je nevšední: jen velmi zřídka způsobují problémy, většina psů okamžitě pochopí jejich vlku blízký, a tudíž psům domácím odlišný způsob komunikace. Nejvíce si rozumějí s příslušníky svého plemene: při společných procházkách a výletech utvoří pevně vázanou smečku, ve které je jasně znatelná přesná hierarchie. Příslušníky jiných plemen do svého středu nikdy nepřijmou a chovají se k nim arogantně.