Jak už to bývá, diskuse mezi staršími a mladšími kynology přináší těm mladším i poznání z těžko opakovatelných situací. A tak pro mnohé bylo zajímavé vyprávění spíše na etologické téma nadporučíka Karola Korytára. Ten sloužil jako voják u Pohraniční stráže, a protože se psy zabývá velmi hluboce, popisoval své zkušenosti z výcviku a výkonu služby československého vlčáka. Ten byl původně vyšlechtěn pro službu u Pohraniční stráže. Jako všestranný pes se nikdy neosvědčil, avšak díky značnému podílu vlčí krve má zvláštní vlastnosti, schopnosti a způsoby chování. V dnešní době už není vhodný pro služební účely, a tak jen několik československých vlčáků dosluhuje v posádce Kočevska reka ve slovinské armádě, kde se osvědčili na zvláště náročné pachové práce na stopách v přírodě.

Karol Korytár má však z výcviku těchto psů poznatky, které nepochybně zaujmou mnohé kynology. kteří se zajímají o chování psů. Jak se na praktickém výkonu služby těchto psů ukazuje, byli použitelní i ve službě, avšak jen za podmínek, které se se bližily vlčím způsobům chování. Takže například psi, dodnes u různých privátních objektů používaní k útoku podél oplocení, dokážou oběhnout podél vnitřního oplocení, a v případě narušení oplocení či překřížení pachové stopy vyhledají a zadrží narušitele objektu. Dříve bylo na stejném principu založeno střežení některých částí státní hranice, a také některých vojenských muničních skladů. K takovému využití se vybírali temperamentní a sebevědomí psi. A jak vysvětluje Karol Korytár, on sloužil u pohraniční jednotky, kde se uplatnili i českoslovenští vlčáci, neboť sloužili ve dvojici. Psi byli ve speciálním kotci a na automatický signál, podle místa narušení, vybíhali padacími dvířky vpravo nebo vlevo z kotce. Běželi mezi dvojitým oplocením, uprostřed něhož byla signální stěna indikující narušení. Ještě předtím byli psi po několik vteřin aktivováni vysokofrekvenčním bzučákem a blikajícím světlem. Do služby byli vybíráni dva kříženci (československý vlčák vzešel z křížení vlka a německého ovčáka), jeden vždy starší a dominantní. Ten také, aniž by tomu byl učen, vybíhal první, neboť vůdce smečky rozhoduje o začátku hry či lovu. Jakmile po několika stovkách metrů narazili na pachový mrak figuranta, který pronikl oplocením a postupoval dál, mladší pes zjevně sklonil hlavu a přešel do vedení. Jakmile se přiblížili k figurantovi, opět si vystřídali pořadí a starší pes zadržel, mladší jistil okolí - obíhal okolo zákroku.

Jak Karol Korytár dodal, tento pes je využitelný pouze za specifických podmínek, kde může uplatnit chování vlka: v uvedeném případě pracuje ve smečce (dvojici) a v průběhu zákroku (lovu) se uplatňují fáze role vůdce a člena smečky. Přičemž tak, jak byli tito kříženci individuálně těžko využitelní, tak ve smečce byli naopak nekompromisní.

Ing. J. Růžička
(text je převzat z článku uveřejněném časopisem "Pes přítel člověka" 2/2002)

A zde je krátký komentář člověka, více než povolaného - Ing. Karla Hartla:

V článku jsou uvedeny zkušenosti s využitím ČsV na státní hranici. S obsahem vyprávění npor. Karola Korytára možno v zásadě souhlasit s tím, že jeho zkušenosti jako vojáka základní služby se vztahují pouze ke konkrétnímu místu a jednomu ze způsobů zkoušení a využívání kříženců ve službě.

Je nutno vzít v úvahu, že zkoušení kříženců různého stupně křížení (F3 a F4) bylo prováděno u posádek Pohraniční stráže na více místech a v různém způsobu jejich služebního nasazení (i pro zmiňované střežení objektů). Z vyhodnocení poznatků zkoušek byly provedeny závěry především pro jejich další chov. Bylo shledáno, že kříženci bez ohledu na podíl vlka, si zachovávají jeho anatomické přednosti pro vytrvalostní pohyb v terénu, vysokou přizpůsobivost k různým klimatickým podmínkám a značně vyvinutou orientační reakci. Pokud proběhl dobře výcvik na pachové práce, tak v nich vysoko převýšili ostatní služební plemena.

Byly samozřejmě získány i negativní poznatky, zejména při výchově a výcviku. Hlavním úkolem výchovy bylo upevnění kontaktu s člověkem a nutnost vzít v úvahu to, že u vlků dochází k výchově ve smečce, kde mladší napodobují chování starších členů smečky. Bylo nutno přizpůsobit metody a průběh výcviku i tomu, že vlkovi je vlastní úspornost v jeho činnosti a proto nedělá nic zbytečně. Zejména neopakuje žádnou činnost, při které získal negativní zkušenost. Dále neopakuje jednu a tutéž činnost (cvik), pokud tím nemá zájem získat další potravu.

Práce s kříženci přinesla i mnoho zajímavých poznatků při srovnávání jejich vlastností a schopností s ostatními psy. A tak jak popisuje npor. Korytár své zkušenosti, byly získány i na dalších místech zkušenosti a poznatky z výcviku a využití kříženců v různých oblastech strážní služby.

Hlavní problém s využitím kříženců byl v tom, jak naučit psovody jinému přístupu k těmto zvířatům. Jejich výchova a výcvik byly časově náročnější a nebylo možno používat zažité metody výcviku. Rovněž upevňování kontaktu mezi psovodem a psem, u kříženců obzvláště důležité, bylo v podmínkách vojenských psinců problematické. Především proto, že krmení, hlavní podnět při upevňování kontaktu psovod-pes, prováděl zpravidla jiný psovod. Tím se psovod křížence dostával s ním do kontaktu pouze ve službě a nebo výcviku. Z těchto důvodů bylo několik kříženců dáno na výchovu civilním kynologům, kde zkušení výcvikáři jako Karel Němec, Pavel Brožek nebo Anna Šimáčková s nimi složili pracovní zkoušky a jejich poznatky výrazně pomohly při další práci s kříženci.

Od té doby uplynulo již mnoho let. Nyní již nemluvíme o křížencích, ale o plemeni nejen mezinárodně uznaném, ale i mezinárodně rozšířeném.

Uvědomujeme si, že jde stále o plemeno mladé, které se dále vyvíjí a jeho chov je nutno usměrňovávat na základě dosažených výsledků. A ty se již prokazatelně dostavují. Náročnou chovatelskou práci ukazují chovatelé na výstavách a klubových akcích, kde i laik musí uznat jednotnost plemene. Rovněž v pracovní použitelnosti a sportovním výcviku dosáhla řada majitelů ČsV vynikajících výsledků. Příkladem jsou zmiňovaní psi, sloužící ve Slovinské armádě, Miroslav Pudil se psem Hasso z Kladenské záře, který skládá vyšší stupně zkoušek (ZVV1, SchH1-2, IPO1-3 atd.) a pravidelně dosahuje vynikajících výsledků na závodech a soutěžích nebo Marta Budny s fenou Irma z Litavské kotliny, která je členkou reprezentačního týmu Polska v agility. Ale i mnoho dalších majitelů ČsV dokazuje při každoročních přeborech, že s ČsV lze nejen cvičit a sportovat, ale dosahovat i velice dobrých výsledků.

Dobré zkušenosti většiny majitelů ČsV s tímto plemenem jsou nejen u nás, ale i v zahraničí. Důkazem toho je stoupající zájem o toto naše národní plemeno a to mu dává dobrou perspektivu dalšího rozšíření, rozvoje a především uplatnění ve službách člověka.

Ing Karel Hartl