Já a má půlroční fenka žijeme téměř v centru Prahy, konkrétně na pomezí Žižkova a Vinohrad. Když byla Brenna ještě malá všichni se jí obdivovali a chtěli jí hladit. Často se za námi ozývalo : Hele vlk !? a podobné komentáře. Lidé, se kterými jsem se dala do hovoru, z osmdesáti procent netušili o jaké plemeno jde, natož aby si byli vědomi toho, že je to naše národní plemeno. Téměř každý z obdivovatelů, kteří se s vlčáky setkali, či si o nich něco přečetli, mi říkali, že slyšeli, jak je toto plemeno ostré, těžko ovladatelné a cvičitelné. V jednom nejmenovaném atlase psů je dokonce napsáno, že jsou těžko využitelní - snad jen pro tahání těžkých nákladů. Dokonce i mezi ostatními kynology se najde hodně takových, kteří se při setkání s československým vlčákem bojí a jsou předem přesvědčeni o neovladatelnosti a agresivitě této rasy. Dnes už se mě lidé ptají spíše jestli je nepokouše a začínají se jí vyhýbat. Strach z agresivity je u většiny našich psů zbytečný. Jak je to ale s diskutovanou neovladatelností našeho plemene ? Neschovává se spousta majitelů ČsV za vlčí přirozenost, aby nemusela obětovat svůj čas a pohodlí ? Bohužel to vypadá, že ano. Nejen ČsV, ale každé velké plemeno jako německý ovčák, rottwailer či jiní psi, potřebují více než jen jednou týdně dvě hodiny na cvičáku, aby byli dobře vycvičeni. Jestliže kterýkoli majitel velkého psa chce mít doma vychovaného a vycvičeného společníka, musí se mu věnovat alespoň třikrát do týdne. Samozřejmě čím více tím lépe. Myslím, že ať už má pejsek genovou výbavu jakoukoli při správném individuálním přístupu k výcviku budou výsledky zaručené. Chce to jen vyšetřit si potřebný čas na tréninky a poskytnout psovi pocit sounáležitosti se svou rodinnou smečkou. Je třeba se rozhodnout, zda chceme mít doma vlka nebo psa a jestliže se rozhodneme pro psa, pak bychom se tak k našemu psímu příteli s vlčími projevy měli chovat.

Karin