Pro klid všech budoucích i současných majitelů mohu říci, že ČsV může žít s lidmi bez výraznějších problémů. Závisí to na trpělivosti, tréninku a snaze porozumět psu. Ciře jsou právě tři roky. Od té doby, co jsem ji na začátku zimy vzala domů, do šesti měsíců žila s námi v bytě (v té době jsem žila se svým přítelem, takže tam bylo více lidí). Jako malé štěňátko nechtěla zůstávat sama v pokoji, ale nenadělala moc škody. Měla hračky na žvýkání a tak. Ve čtyřech měsících se začala pokoušet o útěk. Škrábala na dveře, moje věci, které byly v jejím dosahu, sházela na zem, někdy je počůrala a také zvrhávala misku s vodou. Roztrhala nějaké plakáty na zdech, kňučela a trochu vyla. Neudělala ale žádnou velkou škodu. Na jaře jsme začali s výstavbou kotce. Udělali jsme kotec 4 x 2 m, 2 m vysoký s podlahou z cihel a betonu a z pletiva z velmi silného drátu, zapuštěného do konstrukce s rovnou střechou. Nemohla utéci, ale naučila se, jak si otevřít a tak jsme museli přidat řetěz a zamykat. Byla v kotci, když jsme potřebovali jít někam bez ní (nákupy, kino a tak). Byly to krátké časové úseky, a ačkoli vyla, zvykla si. Vždy jsem jí tam dala něco na žvýkání, kosti, sušené vepřové ouško nebo nožičky. Pak jsme se s přítelem rozešli a já se musela přestěhovat do malého bytu v paneláku. Je to jen jeden pokoj s balkonem, žádná zahrada. Cira šla samozřejmě se mnou a já si vzala týden dovolené, abych jí pomohla si tam zvyknout. Celý týden jsem ji učila zůstat tam o samotě. Poprvé, když jsem počkala deset minut za dveřmi a ona začala výt a škrábat na dveře, jsem se vrátila do bytu a řekla jí velmi ostře a nahlas, že to nesmí dělat. Když už byla schopná chvíli vydržet sama, prodlužovala jsem intervaly. Na konci týdne byla schopna zůstat v klidu asi na šest hodin. Vždy jsem ji nechala zapnuté rádio, takže byt nebyl úplně tichý. Myslela jsem si, že vše bude v pořádku, ale asi po měsíci začala výt znova. Požádala jsem o radu svou veterinářku a ta mi dala Sedalin. Je to pilulka na uklidnění, která se užívá před operací nebo v zátěžových situacích jako bouřka a podobně. Asi pět nebo šest dní jsem jí to dávala před ranní procházkou. Poprvé jsem jí dala celý prášek, ale byla ospalá celý den. Příště jsem jí tedy dala jen půl prášku, pak jen čtvrtinu. Spala dopoledne, ale po týdnu jsem jí to přestala dávat zcela. Byla zase v pořádku. Nechtěla jsem ji držet pod prášky. Vím, že to bude znít strašně, ale fungovalo to. Později jsem dostala příležitost jí zbudovat kotec vedle budovy, kde pracuji (pracuji v ZOO). Rozebrala jsem původní kotec a postavila ho tady. Nenávidí ho. Začne výt, když je tam zavřená. Dávám ji tam každý den po více jak polovinu roku a každý den vyje. Naštěstí tady si může výt, jak chce, protože v křiku šimpanzů, gibbonů a jiných zvířat se to ztratí. Doma už nevyje a když ji nechám samotnou v autě, je spokojená a spí.

Mirka