Především v některých státech západní Evropy se objevuje názor, že výcvik sportovní obrany probouzí v psovi agresivitu a takový pes je potom útočný a nebezpečný. Kde se takový názor mohl vzít ? Těžko říci, ale nejspíše tam, kde sportovní obrany trénují lidé se psem sami nebo s naprosto nekompetentním a nezkušeným trenérem-amatérem. Každý kynolog začátečník se totiž hned při první hodině výcviku u zkušeného trenéra dozví, že výcvik sportovní obrany není založen na probouzení agresivity psa vůči člověku, ale jen na využití jeho přirozeného loveckého instinktu. Pes se naučí, že ochraný rukáv figuranta je pro něj kořistí. Takto zaměřený výcvik se pro psa stává hrou a nikoliv agresivní obranou. Vždyť můžete často vidět, že pes provádí nádherné zákusy na rukáv a následně je schopen se s figurantem pomazlit. Bylo by to možné, pokud by výcvik v něm vzbuzoval agresivitu ? Jistě, tato cesta výcviku je delší a vyžaduje důslednost a trpělivost. Snazší cestou, jak donutit psa aby kousl, je jistě skutečný tlak na jeho psychiku a vyprovokování jeho útoku. To však nemá se sportovní obranou nic společného a takový výcvik by měli provádět pouze Ti nejzkušenější trenéři a pouze pro účely skutečně služební (např. vojenští strážní psi apod.). Zcela jistě určitá míra adrenalinu se psovi i při sportovním výcviku musí v krvi objevit. Nicméně speciálně u "nekousavých" psů (což všichni čévéčkáři znají) by ji měl probouzet jen skutečně zkušený odborník.

Druhým názorem, se kterým jsem se v poslední době setkal je, že pes věnující se coursingu, je potom špatně cvičitelný a ovladatelný. Dokonce se objevil názor, že takový pes má problémy se stopováním. Coursing (můžete se o něm dočíst ve zvláštním článku zde) je, stejně jako sportovní obrana, založen na využití loveckého instinktu. Je to prakticky "lov" v pravém slova smyslu, neboť plastové pásky skutečně kořist imitují. Tvrdit, že coursingem se podporuje rozvíjení loveckého pudu, který se snaží většina majitelů potlačovat, je nesmysl. Lovecký pud pes prostě má ve svých genech a člověk není schopen ho nijak v jednotlivém psu potlačit. Samozřejmě se dá utlumit cíleným chovem, ale to je otázka mnoha generací. Tzv. "potlačení" loveckého pudu psa není nic jiného, než poslušnost. V okamžiku, kdy pes chce instinktivně kořist pronásledovat, je pro něj povel "Nesmíš !" silnější, než jeho přirozený pud. Nicméně i takovýto pes, pokud se bude pohybovat v přírodě sám a bude mít hlad, zcela jistě začne lovit stejně, jako všichni ostatní. Pes není hloupý a ví, že plastové pásky, za kterými se po trati honí, nevynikají valnou chutí. A ani nemá snahu je sežrat. Bodovaný zákus do pásek na konci trati je ve většině případů potřeba psa naučit, protože prostě jak se zastaví, pes o ně přestane jevit zájem. Je to pro něj jen hra, stejně jako pro štěně, se kterým se taháme o starou ponožku.

Oba výše uvedené příklady jsou pouze ty nejtypičtější. Ale právě na nich je možné i laikovi demonstrovat, že skutečný sportovní výcvik je psovi ku prospěchu a nikoliv naopak. Navíc obě popsané sportovní disciplíny jsou pro psa určitým způsobem náhražkovým chováním jeho přirozených pudů. Pomáhají tento, v tomto případě lovecký, pud vybít v neškodných sportovních disciplínách a pes potom má zcela jistě sníženou potřebu lovit skutečnou kořist např. na procházce.

Sportovní kynologický výcvik a sportovní kynologické disciplíny tedy nijak nekazí naše psy. Všechna tvrzení "rádobyodborníků", že je tomu jinak, jsou vysloveně škodlivé a ničím neopodstatněné. Vždy je třeba se ptát skutečných kynologů, biologů, etologů apod. Vždyť právě kynologický sport vznikl k tomu, aby se v našich psech rozvíjely ty, z našeho lidského pohledu, kladné vlastnosti a dovednosti. A především napomáhají udržovat naše psy v kondici a dobrém zdravotním stavu fyzickém i psychickém. A o to nám, myslím, jde všem především.

Pavel