Vztahy mezi lidmi se zdají být v poslední době čím dál tím napjatější (ovšem je
otázka, jak daleko sahá ona "poslední doba"); mezi kynology se vedou pře o to,
kam směrovat chov psů, mezi kynology a nekynology se vedou spory o to, zda vůbec
chov některých psů provozovat. Veřejnost se dovolává ochrany před agresivními
psy (nechápu, proč ne raději před agresivními a nezodpovědnými majiteli) a Canis
familiaris se jako druh ocitá pod drobnohledem kritického okolí a především senzacechtivých
médií. Není divu, že pod vlivem těchto skutečností se také dostává na přetřes
otázka nácviku obrany.
Nezasvěcenému a náhodnému přihlížejícímu
se naskytne přibližně následující obrázek: jeden člověk drží psa na vodítku, druhý,
obalen naducaným oblekem a ozbrojen klackem, na psa doráží, provokuje ho a posléze
se nechá od psa kousnout. Pes při tom všem divoce poskakuje a zuřivě štěká. Věru
příkladná ukázka, jak udělat ze psa krvelačnou bestii ! Ale je opravdu vše tak,
jak to na první pohled může vypadat ?
Známá pravda říká, že největší strach míváme z toho, co neznáme. Nevědomost a
neznalost také byly vždy původcem těch největších chyb a omylů. Chtěla bych se
pokusit přiblížit Vám princip a smysl obrany ve výcviku psů, a to především, těm,
kteří psa vlastní, ale z nějakého důvodu mají vůči nácviku obrany výhrady. Není
mým cílem Vás přesvědčit, že právě Vy musíte co nejdřív s obranou začít, ale pouze
bych Vám chtěla pomoci celou tuto problematiku lépe pochopit.
Žiji v zemi, kde má kynologie, včetně té pracovní, velmi dlouhou a bohatou
tradici. V dobách komunismu se pracovní kynologie nazývala služební a měla velmi
blízko k praktickému využití psů u ozbrojených složek (psi v majetku soukromých
osob, kteří měli služební výcvik, totiž sloužili jako záloha pro případný vojenský
konflikt). Kynologie sportovní (zkušební řád IPO) k nám sice v té době již také
pronikla, ale zůstávala více méně okrajovou záležitostí. Opravdového boomu se
dočkala až po roce 1989, kdy se v duchu doby odvrhovalo vše staré (komunistické)
a nahrazovalo se to novým - "ze západu". Paradoxně (pro někoho) tak k nám do
bývalého východního bloku přišly nové trendy ve výcviku, a tím pádem i v obraně,
právě ze západní Evropy, kde dnes na první pohled běžný pejskař nemá o obraně
ty nejmenší vědomosti (nebo jen ty zkreslené). Jako příklad novinek mohu uvést
používání biče při nácviku (to k nám podle mých informací přišlo z Německa a
mnoho zkušených výcvikářů nad tím dlouho kroutilo nedůvěřivě hlavou), nové typy
rukávů umožňující lepší a plnější zákus, speciálně tvarované pešky, používání
umělých zástěn na stadioně místo přírodního terénu (to zcela odpovídá sportovnímu
pojetí, neboť sport nemá pouze účastníky, ale také diváky), ale především zcela
jiná koncepce tréninku.
Přestože se dnes valná většina výcvikářů a psovodů v České republice zabývá
právě sportovní kynologií, zůstalo určité procento psovodů (především z řad
policie, armády, vězeňské služby a hlídacích agentur), které se i nadále věnuje
výcviku, který umožňuje praktické využí psů u těchto složek. To je také důvod,
proč se u nás stále rozlišují pojmy pracovní a sportovní kynologie, i když Mezinárodní
kynologická federace (FCI) používá pojem pouze kynologie pracovní (kterou je
míněna samozřejmě jenom ta sportovní).
FCI má vlastní komisi pro
pracovní kynologii, která vydala (a případně doplňuje a pozměňuje) zkušební
řád pro mezinárodní zkoušky pracovních psů - IPO. Obsahem tohoto zkušebního
řádu jsou všestranné zkoušky stupně 1 - 3 a nově od roku 2003 také zkouška psa
stopaře. Jak z uvedeného vyplývá, jsou pracovními psy, minimálně v členských
zemích FCI, běžně míněni psi, kteří absolvují mimo jiné právě obranu a ne pouze
psi záchranářští.
Nikdo snad nepochybuje o tom, zda je FCI legální organizací a zda se nedopouští
něčeho nezákonného. A právě tato organizace zaštiťuje pořádání mistrovství ve
výcviku pracovních plemen psů (40 ročníků se konalo jako mistrovství Evropy,
od roku 1990 soutěž povýšila na mistrovství světa) dle IPO 3. Účastníci se musí
kvalifikovat podle náročných kritérií a také výběr plemen je omezen na seznam
plemen uznaných jako pracovní. Za posledních pět let byly pořádajícími zeměmi
tohoto mistrovství Německo (Meppen), Rakousko (Stockerau), Švýcarsko (Baar),
Slovinsko (Nova Gorica) a opět Německo (Baunatal). Rozhodčími pro oddíl obran
byli pánové z Německa, Holandska, Belgie, Finska a Švýcarska. Podotýkám, že
rozhodčí nemůže být pouze teoretik, ale člověk, který má za sebou bohatou výcvikářskou
i závodnickou praxi (tudíž musel někde se svými psy provozovat nácvik obran).
Co se týká výsledků družstev v těchto pěti letech, tak mohu uvést následující
přehled :
1998 - 1. Německo, 2. Švýcarsko, 3. Nizozemsko
1999 - 1. Belgie, 2. Švýcarsko, 3. Česká republika
2000 - 1. Německo, 2. Švýcarsko, 3. Slovensko
2001 - 1. Německo, 2. Švýcarsko, 3. Rakousko
2002 - 1. Německo, 2. Dánsko, 3. USA.
Kromě uvedených zemí jsou pravidelnými účastníky také Francie, Holandsko, Itálie,
Španělsko, Finsko, Norsko, Lucembursko, Slovinsko a Japonsko. Největší počet
zasoupených zemí byl v roce 2002, a to 28 (přijeli závodníci také za Tchai-wan,
Thajsko a Indonésii).
A proč jsem si vůbec dala práci s tímto seznamem ? Pozorný čtenář jistě zaznamenal
ve výčtu zemí právě ty státy, kde dnes tolik vřou otázky kolem "agresivních
plemen" a opatření proti takovýmto psům (včetně těch nesmyslných povahových
testů) a kde se podle obecného mínění obrana necvičí či dokonce cvičit nesmí
(alespoň takové zprávy k nám do Česka pronikají; možná jsou naprosto zkreslené).
Ptám se ovšem, kdo výcvik obrany zakazuje a na základě čeho ? Nebo naopak, na
základě čeho je někomu nácvik této sportovní (a to podotýkám) disciplíny povolen
? Vždyť je evidentní, že i v těchto zemích se obrana někde musí cvičit a pokud
ne, tak mi prosím někdo vysvětlete, jak tyto státy připravují svá družstva na
tento náročný a prestižní závod a jak zajišťují pořádání akce na svém území
(závod je samozřejmě veřejně přístupný a nekoná se v žádné ilegalitě).
Dovolím si uvést ještě jednu světově proslulou akci, a tou je každoroční Spolková
výstava vítězů německých ovčáků. V roce 2001 se konala v německém Düsseldorfu
a bylo na ní předvedeno 1.336 psů (přihlášeno bylo dokonce 2.031). Počet diváků
si odhadnout netroufám, ale každopádně musel být úctyhodný (v roce 1997 to bylo
50.000 lidí, kteří se přijeli z celého světa podívat na 2.228 přihlášených německých
ovčáků ze 34 zemí). Na speciálních výstavách německých ovčáků existují pouze
třídy dorostu (může chybět), mladých, dospívajících a pracovní. Znamená to,
že dospělý německý ovčák, který nemá všestrannou zkoušku z výkonu nemá šanci
se takovéto výstavy účastnit. Kromě toho jsou součástí klubových výstav NO,
samozřejmě i této nejprestižnější, také prověrky povahy dospělých psů, které
sestávají z přepadu z makety a ze zadržení s protiútokem. Pes který neprojde
tímto povahovým testem neobdrží žádné výstavní hodnocení.
Zdá se (možná jen mě), že právě v Německu jsou protipsí emoce (včetně averze
vůči obranám) nejsilnější. Je to pro mě velice paradoxní, vždyť Německo je zemí
původu hned několika pracovních plemen - rotvajlera, dobrmana, boxera, knírače,
ale především právě německého ovčáka, nejrozšířenějšího plemene na světě, ale
také plemene, které je nejpoužívanějším pracovním psem. Standard o jeho povaze
hovoří takto : "Německý ovčák musí být povahově vyrovnaný, pevných nervů, sebevědomý,
absolutně přirozený (s výjimkou vydráždění), zcela dobromyslný, ale pozorný
a ovladatelný. Musí mít odvahu, bojovnost a tvrdost, aby byl vhodný jako doprovodný,
strážní, služební, pastevecký pes a pes k obraně."
K zajištění a udržení těchto povahových vlastností slouží při bonitaci německých
ovčáků stejný povahový test, jako na uvedené klubové výstavě. Kromě tohoto testu
musí každý německý ovčák ještě před bonitací splnit všestrannou zkoušku z výkonu.
Klub chovatelů německých ovčáků dokonce vydal vlastní zkušební řád (SchH), který
taktéž klade velký důraz na projev psa při obraně (ale samozřejmě také na jeho
absolutní vyrovnanost a ovladatelnost). Připadá mi neuvěřitelné, aby v případě,
že tato země zakazuje provozovat nácvik obrany, se tolik lidí (rozuměj majitelů
německých ovčáků, kterých je jistě nejvíce právě v Německu) dopouštělo nelegální
činnosti. Pravda bude zřejmě někde jinde.
Snad jediné, o co se mohu ve svých dohadech alespoň trochu opírat, je mezinárodní
kynologický časopis Svět psů. V seriálu Franze Schöna "Ze štěněte obranářem"
v ročníku 1997 a 1998 je zmínka o tom, že "Zákon zakazuje cvičit psy libovolných
plemen ke zvýšené agresivitě vůči člověku, nejde-li o služební psy.", tedy rozhodně
ne absolutní zákaz obran jako takových (ovšem to bylo ještě před "Hamburským
případem"). Každopádně od tohoto seriálu se v přejatých článcích "Světa psů"
až do posledního vydaného čísla objevila zmínka o obranách již jen dvakrát (vlastně
třikrát) - v čísle 11/2000 ("Sportovní psi jsou vyrovnaní") a 12/2000 ("Všechno
se točí kolem kořisti : RUKÁVU") - byl to článek na pokračování, který si kladl
podobný cíl, jako ten můj - a pak již jen stručná zmínka v portrétu plemene
německý ovčák v čísle 1/2002. Zdá se, jako by tento časopis zvolil strategii
neprovokovat.
Helena
|