Žiji v zemi, kde má kynologie, včetně té pracovní, velmi dlouhou a bohatou tradici. V dobách komunismu se pracovní kynologie nazývala služební a měla velmi blízko k praktickému využití psů u ozbrojených složek (psi v majetku soukromých osob, kteří měli služební výcvik, totiž sloužili jako záloha pro případný vojenský konflikt). Kynologie sportovní (zkušební řád IPO) k nám sice v té době již také pronikla, ale zůstávala více méně okrajovou záležitostí. Opravdového boomu se dočkala až po roce 1989, kdy se v duchu doby odvrhovalo vše staré (komunistické) a nahrazovalo se to novým - "ze západu". Paradoxně (pro někoho) tak k nám do bývalého východního bloku přišly nové trendy ve výcviku, a tím pádem i v obraně, právě ze západní Evropy, kde dnes na první pohled běžný pejskař nemá o obraně ty nejmenší vědomosti (nebo jen ty zkreslené). Jako příklad novinek mohu uvést používání biče při nácviku (to k nám podle mých informací přišlo z Německa a mnoho zkušených výcvikářů nad tím dlouho kroutilo nedůvěřivě hlavou), nové typy rukávů umožňující lepší a plnější zákus, speciálně tvarované pešky, používání umělých zástěn na stadioně místo přírodního terénu (to zcela odpovídá sportovnímu pojetí, neboť sport nemá pouze účastníky, ale také diváky), ale především zcela jiná koncepce tréninku. Přestože se dnes valná většina výcvikářů a psovodů v České republice zabývá právě sportovní kynologií, zůstalo určité procento psovodů (především z řad policie, armády, vězeňské služby a hlídacích agentur), které se i nadále věnuje výcviku, který umožňuje praktické využí psů u těchto složek. To je také důvod, proč se u nás stále rozlišují pojmy pracovní a sportovní kynologie, i když Mezinárodní kynologická federace (FCI) používá pojem pouze kynologie pracovní (kterou je míněna samozřejmě jenom ta sportovní).

FCI má vlastní komisi pro pracovní kynologii, která vydala (a případně doplňuje a pozměňuje) zkušební řád pro mezinárodní zkoušky pracovních psů - IPO. Obsahem tohoto zkušebního řádu jsou všestranné zkoušky stupně 1 - 3 a nově od roku 2003 také zkouška psa stopaře. Jak z uvedeného vyplývá, jsou pracovními psy, minimálně v členských zemích FCI, běžně míněni psi, kteří absolvují mimo jiné právě obranu a ne pouze psi záchranářští. Nikdo snad nepochybuje o tom, zda je FCI legální organizací a zda se nedopouští něčeho nezákonného. A právě tato organizace zaštiťuje pořádání mistrovství ve výcviku pracovních plemen psů (40 ročníků se konalo jako mistrovství Evropy, od roku 1990 soutěž povýšila na mistrovství světa) dle IPO 3. Účastníci se musí kvalifikovat podle náročných kritérií a také výběr plemen je omezen na seznam plemen uznaných jako pracovní. Za posledních pět let byly pořádajícími zeměmi tohoto mistrovství Německo (Meppen), Rakousko (Stockerau), Švýcarsko (Baar), Slovinsko (Nova Gorica) a opět Německo (Baunatal). Rozhodčími pro oddíl obran byli pánové z Německa, Holandska, Belgie, Finska a Švýcarska. Podotýkám, že rozhodčí nemůže být pouze teoretik, ale člověk, který má za sebou bohatou výcvikářskou i závodnickou praxi (tudíž musel někde se svými psy provozovat nácvik obran). Co se týká výsledků družstev v těchto pěti letech, tak mohu uvést následující přehled : 1998 - 1. Německo, 2. Švýcarsko, 3. Nizozemsko 1999 - 1. Belgie, 2. Švýcarsko, 3. Česká republika 2000 - 1. Německo, 2. Švýcarsko, 3. Slovensko 2001 - 1. Německo, 2. Švýcarsko, 3. Rakousko 2002 - 1. Německo, 2. Dánsko, 3. USA. Kromě uvedených zemí jsou pravidelnými účastníky také Francie, Holandsko, Itálie, Španělsko, Finsko, Norsko, Lucembursko, Slovinsko a Japonsko. Největší počet zasoupených zemí byl v roce 2002, a to 28 (přijeli závodníci také za Tchai-wan, Thajsko a Indonésii).

A proč jsem si vůbec dala práci s tímto seznamem ? Pozorný čtenář jistě zaznamenal ve výčtu zemí právě ty státy, kde dnes tolik vřou otázky kolem "agresivních plemen" a opatření proti takovýmto psům (včetně těch nesmyslných povahových testů) a kde se podle obecného mínění obrana necvičí či dokonce cvičit nesmí (alespoň takové zprávy k nám do Česka pronikají; možná jsou naprosto zkreslené). Ptám se ovšem, kdo výcvik obrany zakazuje a na základě čeho ? Nebo naopak, na základě čeho je někomu nácvik této sportovní (a to podotýkám) disciplíny povolen ? Vždyť je evidentní, že i v těchto zemích se obrana někde musí cvičit a pokud ne, tak mi prosím někdo vysvětlete, jak tyto státy připravují svá družstva na tento náročný a prestižní závod a jak zajišťují pořádání akce na svém území (závod je samozřejmě veřejně přístupný a nekoná se v žádné ilegalitě). Dovolím si uvést ještě jednu světově proslulou akci, a tou je každoroční Spolková výstava vítězů německých ovčáků. V roce 2001 se konala v německém Düsseldorfu a bylo na ní předvedeno 1.336 psů (přihlášeno bylo dokonce 2.031). Počet diváků si odhadnout netroufám, ale každopádně musel být úctyhodný (v roce 1997 to bylo 50.000 lidí, kteří se přijeli z celého světa podívat na 2.228 přihlášených německých ovčáků ze 34 zemí). Na speciálních výstavách německých ovčáků existují pouze třídy dorostu (může chybět), mladých, dospívajících a pracovní. Znamená to, že dospělý německý ovčák, který nemá všestrannou zkoušku z výkonu nemá šanci se takovéto výstavy účastnit. Kromě toho jsou součástí klubových výstav NO, samozřejmě i této nejprestižnější, také prověrky povahy dospělých psů, které sestávají z přepadu z makety a ze zadržení s protiútokem. Pes který neprojde tímto povahovým testem neobdrží žádné výstavní hodnocení. Zdá se (možná jen mě), že právě v Německu jsou protipsí emoce (včetně averze vůči obranám) nejsilnější. Je to pro mě velice paradoxní, vždyť Německo je zemí původu hned několika pracovních plemen - rotvajlera, dobrmana, boxera, knírače, ale především právě německého ovčáka, nejrozšířenějšího plemene na světě, ale také plemene, které je nejpoužívanějším pracovním psem. Standard o jeho povaze hovoří takto : "Německý ovčák musí být povahově vyrovnaný, pevných nervů, sebevědomý, absolutně přirozený (s výjimkou vydráždění), zcela dobromyslný, ale pozorný a ovladatelný. Musí mít odvahu, bojovnost a tvrdost, aby byl vhodný jako doprovodný, strážní, služební, pastevecký pes a pes k obraně." K zajištění a udržení těchto povahových vlastností slouží při bonitaci německých ovčáků stejný povahový test, jako na uvedené klubové výstavě. Kromě tohoto testu musí každý německý ovčák ještě před bonitací splnit všestrannou zkoušku z výkonu. Klub chovatelů německých ovčáků dokonce vydal vlastní zkušební řád (SchH), který taktéž klade velký důraz na projev psa při obraně (ale samozřejmě také na jeho absolutní vyrovnanost a ovladatelnost). Připadá mi neuvěřitelné, aby v případě, že tato země zakazuje provozovat nácvik obrany, se tolik lidí (rozuměj majitelů německých ovčáků, kterých je jistě nejvíce právě v Německu) dopouštělo nelegální činnosti. Pravda bude zřejmě někde jinde.

Snad jediné, o co se mohu ve svých dohadech alespoň trochu opírat, je mezinárodní kynologický časopis Svět psů. V seriálu Franze Schöna "Ze štěněte obranářem" v ročníku 1997 a 1998 je zmínka o tom, že "Zákon zakazuje cvičit psy libovolných plemen ke zvýšené agresivitě vůči člověku, nejde-li o služební psy.", tedy rozhodně ne absolutní zákaz obran jako takových (ovšem to bylo ještě před "Hamburským případem"). Každopádně od tohoto seriálu se v přejatých článcích "Světa psů" až do posledního vydaného čísla objevila zmínka o obranách již jen dvakrát (vlastně třikrát) - v čísle 11/2000 ("Sportovní psi jsou vyrovnaní") a 12/2000 ("Všechno se točí kolem kořisti : RUKÁVU") - byl to článek na pokračování, který si kladl podobný cíl, jako ten můj - a pak již jen stručná zmínka v portrétu plemene německý ovčák v čísle 1/2002. Zdá se, jako by tento časopis zvolil strategii neprovokovat.

Helena