 Opravdu nevím, jaká jsou přesně legislativní opatření zemí západní Evropy, odkud
k nám prosakují negativní postoje vůči obraně, ale osobně si myslím, že je to
záměrně a uměle udržovaná atmosféra, ve které se ti nezasvěcení bojí pátrat po
cvičišti, kde lze obranu cvičit (co kdyby je někdo udal, že mají agresivního psa)
a ti zasvěcení ta svá cvičiště raději nijak nepropagují z téhož důvodu. Nemalou
měrou se na tom podílejí samozřejmě média (která jak známo dokáží napáchat neskutečné
škody) "zasvěcenými" diskusemi o škodlivosti a neakceptovatelnosti výcviku obran.
Situace dokonce zachází tak daleko, že publikující kynologové se již bojí používat
i termín obrana a raději se uchylují k opisům výcvik sportovního psa. A aby toho
nebylo málo, ve světě, a především v západní Evropě, se rozmáhá pokřivená tendence
nahlížet na psa, coby společníka. Tato tendence původně požadovala od psa v přítomnosti
svého majitele naprosto civilizované chování vůči svému okolí. Ovšem požadavek
na psa, aby se neprojevoval agresivně proti jiným zvířatům, či lidem, kteří ho
neohrožují (s čímž bez výhrad souhlasím) se postupem času zvrhl v požadavek na
to, že se nesmí projevovat agresivně nikdy a nikde. Jinými slovy, pes si musí
nechat vše líbit - ať už se na něj vrhne naprosto nečekaně kdokoliv ve snaze se
s ním pomazlit. Jen by mě zajímalo, zda byste Vy všichni považovali za projev
přátelství, pokud by Vám někdo znenadání skočil ze zadu kolem krku - určitě by
následovala minimálně slovní obrana, tak proč tak odsuzujeme psa, který si dovolí
v podobné situaci zavrčet ? Také mimo jiné, že nesmí například hlídat své
teritorium - další věc, kterou chceme naprosto proti přirozenosti těchto tvorů.
Úloha psa "společníka" tak,
jak ji chápe značná část západní Evropy je, podle mého názoru, z velké části v
rozporu s přirozeným projevem psů. Jako bychom chtěli zcela zapomenout, že pes
je, ať se nám to líbí nebo ne, sociálně žijící šelma. Stačí se dívat na vrh malých
štěňat - provozují lovecké hry (ať už loví sebe navzájem nebo náhradní kořist
v podobě balonku nebo hadříku), učí se také hrám bojovým, ve kterých si vyjasňují
vzájemné postavení a učí se dominanci a submisivitě. Samozřejmě lze namítnout,
že dnešní pes přece nepotřebuje ke své obživě lovit (páníček mu nasype granule),
také teritorium nemusí obhajovat před smečkou vetřelců (stačí, že jsou zamčené
dveře) a o dominantní postavení by neměl usilovat už vůbec, hlavou smečky musí
být přece automaticky člověk. Z tohoto pohledu se zdá jako ideální společenský
pes takový, který neštěká, venku po ničem neslídí a nic neočichává a sám od sebe
si nevynucuje páníčkovu pozornost (nejpodřízenější člen smečky si nikdy nedovolí
obtěžovat alfa jedince). Zdá se Vám, že přeháním ? Bohužel, pravda je taková,
že ve světě jsou naprosto běžné kastrace psů - u fenek aby neobtěžovaly okolí
(ale především své majitele) při hárání, u psů aby nebyli příliš dominantní (tudíž
aby s nimi nebylo moc práce při výchově), někde se dokonce odstraňují hlasivky,
aby psi nerušili svým štěkáním - "humánější" variantou jsou protištěkací elektrické
obojky; když jsou psi neurotičtí, dostanou na to od svého psího psychologa prášky.
Léky ale obdrží také majitel, který potřebuje utlumit psa nadměrně aktivního nebo
psa, který je celý den sám a ze stesku vyje. A když toto všechno nepomůže, tak
se pes raději utratí, protože je přece problémový a zřejmě má zcela nevratně narušené
chování. Nemohu se často ubránit otázce, proč si zrovna ten který člověk vůbec
psa pořídil !
 Samozřejmě, že všichni majitelé
nejsou stejní, ale snaha potlačovat u svých miláčků některé přirozené prvky jejich
chování je velice silná. Obzvlášť v podmínkách, které v posledních letech v Evropě
panují. Veřejné mínění má obrovskou moc a nikdo nestojí o to, mít veřejnost proti
sobě. Největším problémem je zde právě minimální informovanost, protože to, co
neznáme, velmi snadno odsoudíme. A přesvědčovat nekynologickou část populace za
dané situace o nezávadnosti obrany by bylo s největší pravděpodobností jen přilévání
oleje do ohně.
Žiji v zemi, kde se nám, bohudíky, podařilo (alespoň prozatím) ubránit před
zákonem, který chtěl rozlišovat plemena na "zlá a hodná" a majitele těch"zlých"
patřičně perzekvovat. Díky této zkušenosti si troufám věřit, že ani v případě,
kdy by nám někdo chtěl zakazovat výcvik obrany, by se český pejskař nedal. Nejenže
by svého čtyřnohého přítele nechtěl připravit o skvělou možnost vybít si své
lovecké a kořistnické pudy, ale mezi českými kynology má totiž kvalitní pes
obranář vysoké krédo a i značná část společnosti na psa pohlíží stále jako na
tvora, který má svému majiteli mimo jiné také přinášet určitý pocit bezpečí
coby hlídač a ochránce. Úplně stačí, když pes působí jako prevence již svou
přítomností, což dokáži ocenit především jako žena, která bydlí sama a nezřídka
sama také cestuje.
 O stopách se říká, že je to královská disciplína, ale o oblíbenosti obran svědčí
především vlastní slovník, který se kolem nich vytvořil. O kvalitním obranáři
se říká, že je to "kousáč", za figurantem jde psovod s prosbou : "Dej mi kousnout.",
výsledek se hodnotí slovy : "Odkousal to dobře.", o nezkušeném psu se řekne,
že ještě není "vykousaný" a tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Obrany se v České republice
cvičí snad na každém kynologickém cvičišti (a že jich je u nás zaregistrováno
téměř na 500, nepočítaje ta soukromá) a teoreticky je možné se jich účastnit
téměř s jakýmkoliv plemenem, které k tomu má patřičné fyzické a psychické dispozice.
Samozřejmě záleží vždy na podmínkách v té které organizaci, ale v zásadě nikdo
nevyčleňuje plemena, se kterými by se něco nesmělo cvičit.
Většina psů, se kterými jejich majitelé někdy navštěvovali místní cvičiště,
se tak setkala s výcvikem obrany a víceméně nikdo na tom nespatřuje nic závadného.
Pokud někde dojde na diskusi o tom, že se psi učí agrasivitě, nebývá obvykle
těžké rozumnými argumenty objasnit pravou podstatu věci. Vysvětlení, že pes
se na cvičišti učí především poslušnosti a ovladatelnosti a to zejména ve vypjatých
situacích, valná většina lidí dokáže pochopit (to je alespoň má zkušenost).
Helena
|
