Obrana - ANO či NE ? (díl 3.)
Autor: Helena (29. 6. 2003 - 13:29) |
|
 |
 Nyní se Vám pokusím stručně nastínit způsob a především princip
výcviku psa obranáře (nepovažujte to ale, prosím, za návod, ten by musel být
mnohem podrobnější a rozsáhlejší).
Se základy obrany je nejlépe
začít již u štěněte. Tato fáze výcviku spočívá v budování a upevňování tzv.
kořistnického pudu. Jinými slovy, psovod si hraje se štěnětem na přetahovanou
o hadr, povzbuzuje psíka, aby svůj hadrový úlovek pevně držel a nakonec ho nechá
vyhrát a trofej si odnést. S rostoucím psíkem se může zvětšovat i kořist, z
hadru se přechází na peška a psovoda v roli přetahovače vystřídá pomocník -
figurant. Majitel drží psíka na vodítku (dává mu tak ze zadu oporu) a povzbuzuje
ho, aby si ulovil svou kořist, kterou oživuje figurant (tahá hadr nebo peška
po zemi před štěnětem, pohazuje s ním a ve chvíli, kdy se štěně do kořisti zakousne,
mírně se o ni tahá - simuluje odpor kořisti skutečné - a posléze nechává psíka
vyhrát). Postupem času psík nechytá peška již ze země, ale figurant mu jej nabízí
z rukou zhruba v úrovni psíkovi hlavy, později ruce s peškem zvedá ještě výš,
takže pejsek na svou kořist musí vyskočit. V psíkovi je také nutné podporovat
sebevědomí (každé štěně nemá odvahu přetahovat se s někým cizím o svou hračku),
a to tak, že figurant předstírá útěk a strach a nechává se psem, který si hlídá
peška, zahnat. Naprostou většinu psů tato činnost velmi baví a svým emocím nechávají
průchod v podobě hlasitého štěkání a nadšeného poskakování. Dospívající psi
mohou postupně přecházet z peška na měkký rukáv, který je později nahrazen rukávem
tvrdým, jenž se používá na zkouškách a závodech.
Kromě techniky zákusu se mladý obranář začíná také učit označení figuranta,
tzv. revír . Princip opět spočívá v touze psa nalézt a získat svou kořist (peška
či rukáv). Pes už velmi dobře ví, že kořist se nalézá u figuranta (který jí
navíc dává ty báječné vlastnosti, že umí prchat a vzpouzet se) a tak záhy pochopí,
že k jejímu ulovení ji nestačí pouze pronásledovat, ale je třeba ji štěkáním
také vyplašit (samozřejmě to není otázka jedné výcvikové lekce). Pes, který
přiběhne ke klidně stojícímu figurantovi v zástěně a začne aktivně vyštěkávat,
aniž by na figuranta naskakoval, dostane za odměnu kousnout a smí si svůj úlovek
odnést. Jen tak mimochodem, označení osoby pomocí vyštěkání nepoužívají jen
psi obranáři, ale také psi zachranářští (ostatně, mnoho lidí by se zřejmě divilo,
kolik psů záchranářů je zároveň vynikajících obranářů, a že mnohdy je odměnou
za nalezení "zavalené" osoby právě zákus do peška).
 Dalším důležitým prvkem v
obraně je ovladatelnost psa. To znamená, že na klidně stojícího figuranta pes
nesmí naskakovat a domáhat se zákusu do rukávu, ale také to, že se pes učí po
zákusu a boji (stále mám na mysli v podstatě přetahování se mezi psem a figurantem
o kořist), když figurant přejde do klidu, na povel rukáv pustit. V podstatě
je mu vštěpováno pravidlo, že kořist smí lovit jen tehdy, když se pohybuje a
prchá, je-li v klidu, musí ji ihned pustit nebo se do ní nesmí vůbec zakousnout.
Jako další ztížení se pes
učí zadržet figuranta (ulovit si rukáv) jen na povel psovoda, i když se figurant
pohybuje (tento stupeň výcviku je velmi obtížný).
Správný obranář potřebuje mimo jiné také pevné nervy a silné sebevědomí (sebevědomý
pes se necítí hned tak něčím ohrožen a proto nemá ani potřebu použít obranné
reakce, čímž jsou takto cvičení psi ve společnosti mnohem méně nebezpeční, než
zvířata, která neprošla výcvikem žádným a mohou mít proto zcela nevyzpytatelné
reakce). I nervovou soustavu lze posilovat, proto se do výcviku kromě prvků
loveckých a kořistnických musí začlenit i prvky obranné. Pes je držen na vodítku
tak, aby na kořist ležící na zemi nedosáhl a figurant předstírá, že mu ji chce
vzít. Pes se snaží figuranta zahnat od kořisti štěkáním a dorážením, na což
figurant reaguje couváním a předstíraným zastrašením. Tím se velmi posiluje
majetnický vztah psa ke kořisti. Toto dráždění ale nesmí nikdy přejít v agrasivitu,
vše musí stále zůstávat na úrovni hry, byť silně prožívané. Jsou psi, kteří
jsou velmi málo vzrušiví a nehybná kořist a pouhé poskakování pomocníka je dostatečně
nemotivuje. U takovýchto zvířat se právě pro povzbuzení dráždivosti používá
práskání biče, ovšem pouze jako sluchového podnětu, nikoliv k přímému udeření
psa !
Své odhodlání získat kořist musí pes obranář prokázat také v případě, že na něj
působí nějaký silný nepříjemný podnět. Za tímto účelem má figurant tzv. obušek,
asi 50 cm dlouhou a 3 cm silnou měkkou hůl. Tímto obuškem předstírá náznaky úderu
při boji se psem o rukáv, později, tak jak pes posiluje své sebevědomí, vede po
zákusu údery na záď a stehna psa. Musím dodat, že plácnutí tímto obuškem není
bolestivé ani pro člověka, natož pro psa přes vrstvu srsti. Toto všechno slouží
k zvýšení odolnosti a pevnosti nervů psa, což bude potřebovat především při zkouškách
nebo na závodech v cizím prostředí a na cizího figuranta. Když srovnáme tuto zátěž
při výcviku s běžnými situacemi ze života, tak nám musí být jasné, že vlastně
otužujeme nervovou soustavu našeho svěřence a tím pádem ho jen tak nějaká situace
nevyvede z míry (velký počet pokousání psem bývá bohužel následkem úleku či strachu).
Helena
|
|
|
| |
|
