Tady bych si dovolila na chvíli odbočit. Připadá Vám přirozené a v pořádku, že
si Váš pes hraje s aportem ? Nevidíte nic závadného na tom, že když držíte aport
v ruce, pes projevuje silné vzrušení a touhu se k aportu dostat a pokud mu jej
z ruky nabídnete, tak si pro něj vyskočí ? Považujete za obdivuhdné výkony border
kolií, které předvádějí, díky motivaci aportíčkem, na parkuru agility ? Tak vězte,
že v podstatě jediný hlavní rozdíl mezi hrami s aportem a obranou jsou v tom,
že aport je lov malé kořisti a obrana lov kořisti velké ! Další rozdíly vyplývají
z přirozené odlišnosti způsobu lovu malé a velké kořisti u divokých psovitých
šelem. Ve prospěch tohoto tvrzení svědčí i fakt, že pes, který je vášnivý aportér
má i velmi dobré předpoklady pro sportovní obranu. Byla jsem svědkem případu,
kdy se majitelé dospělého 4 letého německého ovčáka ze Švýcarska zúčastnili výcviku
na jednom kynologickém cvičišti v Praze. Když došlo na obranu, stáli opodál a
jen se dívali s vysvětlením, že u nich doma obranu cvičit nesmějí. Přesto se nechali
po chvíli zlákat nabídkou figuranta, že si s jejich psem zkusí hru na přetahovanou
o kořist. Jelikož onen německý ovčák byl zapálený aportér, nečinilo mu potíže
místo balonku přijmout nabídnutý rukáv a vyzkoušet si tak zcela novou loveckou
hru. Neumíte si představit ten rozzářený výraz jeho majitelů, když si vítězoslavně
odnášel svůj velký úlovek.
 Jestliže nám tedy připadá
přirozené poskytnout našim psům vybití energie v podobě aportování a všech činnostech,
které z něj dokáží těžit (například flyball a frisbee), tak proč nám vadí dovolit
psům lovit také velkou kořist při provádění obran ? Každý živý tvor s vyšší nervovou
soustavou má určité vzorce chování, které začne používat na základě nějakého spouštěcího
podnětu. U stád býložravců to bývá například útěková reakce na náznak nebezpečí.
Je zajímavé, že ani dlouhá domestikace toto chování u zvířat neodstranila, což
můžeme pozorovat například u koní domácích, kteří se velmi snadno splaší, aniž
by jim ve skutečnosti opravdu hrozil útok predátora. Ještě zajímavější je ale
skutečnost, že pokud se neobjeví žádný podnět, který by spustil útěkovou reakci
koně, kůň vezme zavděk podnětem náhradním a nechá se splašit ve výběhu třeba prolétnuvším
ptákem. Jako by si jeho organizmus čas od času potřeboval prověřit, že reakce
a na ně navazující jednání, které koni slouží k záchraně života, jsou stále funkční.
Naopak nemožnost dát průchod přirozeným životním projevům vede u živočichů ke
stresu, frustraci a i případným poruchám chování (stačí se podívat na stereotypně
se pohybující zvířata v malých a nevyhovujících klecích). Zde mě chtě nechtě napadá
souvislost s narůstajícím počtem psů s narušeným či problémovým chováním v zemích
západní Evropy, psů neurotických, s nimiž jejich majitelé navštěvují psí psychology
a terapeuty.
Pokud ve Vás stále ještě přetrvávají pochybnosti o tom, že obrana je vlastně lovecká
hra a ne projev agrese vůči člověku, pak mi nezbývá, než Vám doporučit navštívit
nějakou sportovní kynologickou akci, kde budete mít možnost vše vidět na vlastní
oči. Co tam ale určitě neuvidíte, to budou vyceněné zuby a zježená srst na hřbetě
psa - jedny ze základních a nejnápadnějších projevů agresivního chování. Mezi
psem útočícím z agresivity a psem kousajícím z kořistnického popudu jsou ještě
další podstatné rozdíly. Pes obranář projevuje svoji dychtivost v bezprostřední
blízkosti figuranta soustředěným výrazem v obličeji, rychlým a vyzývavým štěkáním,
přešlapováním na místě či  poskakováním,
vrtěním ocasu a jeho pozornost je upřena na rukáv. Pes, který reaguje z agresivity
stojí strnule, je zježený, hluboce štěká a vrčí, odhrnuje pysky a při překročení
kritické vzdálenosti provádí výpady, které jsou zaměřeny na krk a hlavu figuranta
(ale u nejistého psa to mohou být klidně nohy). Pes obranář aktivně reaguje i
na figuranta, který se od něj pohybuje ve 100 metrové vzdálenosti a běží směrem
od psa. Pes, který útočí jen z agresivity si takto vzdálené osoby nevšímá, protože
pro něj nepředstavuje přímé ohrožení. Obranná a agresivní reakce u tohoto psa
nastane až při zkracování vzdálenosti mezi ním a figurantem (čím blíže bude figurant,
tím aktivnější bude reakce psa). Pokud figurant během obrany odhodí rukáv, pes
obranář se na rukáv vrhne a bude si na něm vybíjet své kořistnické pudy, kdežto
psa agresivního by odhozený rukáv ani v nejmenším nezaujal. A jako poslední příklad
- když obrana skončí a člověk, který při ní vystupoval jako figurant, přijde ke
psu obranáři, ten se s ním buď pomazlí nebo si ho přinejmenším nebude všímat (podle
povahy psa, zda je mazlivý nebo kontakt s lidmi až tak nevyhledává), kdežto pes,
který vůči figurantovi projevoval jen agresivní chování, na něj bude útočit i
nadále, pokud bude figurant v jeho přílišné blízkosti.
Na závěr bych snad chtěla poprosit majitele psů z ostatních zemí Evropy, zda
by byli ochotni zjistit oficiální situaci kolem sportovního výcviku obran v
jejich zemi a o výsledky svého pátrání se s námi podělit. Předem jim za tuto
snahu děkuji.
Nyní mi nezbývá, než doufat, že lidé budou mít čím dál tím více pochopení
pro své čtyřnohé přátele, a že ti, co si z jakýchkoliv důvodů netroufají se
svým psem obranu cvičit, tuto radost dopřejí alespoň psům těch ostatních majitelů.
Předseda českého klubu chovatetelů border kolií po shlédnutí prvního obranářského
závodu pořádaného pro toto plemeno řekl krásnou větu : "Já sám jsem byl původně
proti tomu, aby borderky kousaly, ale byla by hrozná škoda, aby to nedělaly,
když to dělají s takovou chutí !"
Helena
|
