Kira na nás nevrčí nikdy, ať si drží mezi packama sebelepší dobrotu (a že je žravá), kecne se s tim třeba doprostřed pokoje a my kolem chodíme a jí je to šumák. Když jí při tom někdo pohladí, jen zavrtí ocasem a hryže si dál. Ale pamatuju si, že když byla hodně malá, vrčela pokaždé, když dostala tvaroh - tak jsem jí kelímek při žraní začala držet a velice rychle si zvykla, že ruka v blízkosti jídla nic hroznýho neznamená.
Když se jí něco nelíbí, tak nevrčí, ale jen tak si brumlá. Jedinej případ, kdy vrčí je, když mě vítá s kostí v tlamě - ono vítězoslavné "koukej, co mám", ale ušiska má přitom připláclý k hlavě a dělá kolem mě kolečka. To na hru přistoupím a říkám jí, jak jí tu oslizlou kost děsně závidim a ona se celá tetelí a vrčí si
... je vlastně strašně hodná a úžasná
Souhlasím s Anathemou, že pes by na pána rozhodně výhružně vrčet neměl, ale nějak se mi nezdá, že by za tím mohla stát "domýšlivost a ješitnost", to už mi trochu zavání antropomorfismem... jinak naše babička má teď psa z útulku, a to rozhodně vděčné a milé stvořeníčko není