Jj, je to tak jak je tady napsáno. Každej kouše po svým. Když byla naše Alexa malá, měli jsme všichni ruce jako když proběhneš v triku s krátkým rukávem šípkovým keřem třikrát tam a zpátky. Po výměně zubů přešla na výše popisované vodění za ruku a její oblíbenou kratochvílí bylo taky štípání do zadku nebo do stehen řezáky - nejlépe v úplně nečekanou chvíli, příčemž měla strašnou jundu z toho, jak člověk poskočil. Tak od těch dvou tří let přestala se štípáním a od cca osmi (dnes je jí přes jedenáct) nás neohryzává prakticky vůbec, dává přednost výhradně "pusinkování"
. Darča ohryzávala jako štěně o něco míň, ale zato déle. Velice brzo se ale naučila přípustnou míru stisku. Dnes když mě vezme za ruku, tak úplně jemně, uši v aerodynamické geometrii
. Jde o to psa naučit přípustnou míru stisku ve hře, nabídnout náhradní řešení (lano na přetahování, klacek z tvrdého neštípavého dřeva apod.). Je to jejich způsob komunikace. Nejsi v tom sama - ohryzávají všichni, jde o to aby to zůstalo opravdu jen hrou a abys psa časem naučila, že to jsi ty kdo rozhoduje, kdy hra skončí. Kdo chce psa který neohryzává, musí asi zvolit jiné plemeno.
P.S.: A to už noví majitelé jsou ochuzeni o ten nádherný pocit chovatelů, kteří když se jim probudí doma demoliční četa pěti-šestitýdenních štěňat, tak je v ten moment mají všechny zahryznuté v palcích u nohou a v achilovkách
