Vašim radám rozumím, ale asi jste se viditelně Vy osobně do takto tíživé situace nedostal. Je samozřejmé, že jsem nejdříve zvažovala veškeré varianty jak si psa ponechat. Nebo dosáhnout toho abychom spolu mohli zůstat. Od pořízení Drummera jsem bez něj nechodila nikam. Jednou mě přítel vytáhl na večeři a Drummík zůstal doma. Nedojedla jsem protože pro mě nebylo přirozené si něco " užívat" když on nemůže. od chvíle kdy jsem se rozhodla, že pro Drummíka bude nejlepší, když mu najdeme nového pána nejsem schopná 10 min nemít v očích slzy. Je to jakobych se snažila sama sebe rozervat na kusy. A věřte, že obhajovat se, že nejsem flákač a nedávám psa pryč z rozmaru nebo lenosti, mě bolí o to víc. Miluju ho a vždycky milovat budu. A věřte nebo ne. Pokud nenajdu nového pána, který bude odpovídat tomu co si pro Drummera představuju a čeho jsem se vždy snažila dosáhnout odmítnu nástup do nemocnice. Zůstanu s Drummerem doma a budu doufat, že si tím nezkomplikuju těhotenství ještě více než ho mám. Neberte mě jako člověka, který se svého psa zbaví při první komplikaci. Já se snažím myslet tak aby to pro něj bylo co nejpříjemnější. A Pavle já se ho nezbavuji. Já se mu snažím dát co nejvíce můžu i když o něj tím přijdu. My tady diskutujeme o tom co je pro člověka nejlepší ne pro psa. Na úkor čeho všeho by jste si psa ponechal. Co je pro něj lepší v mladém věku, kdy ještě má myslet na pubertální nápady., tropit hlouposti a užívat si ho nechat dlouhou dobu v provizoriu nebo mu dát prostor i když víme že my lidé to poneseme hůř. Já myslím hlavně na něj proto myslím, že na úkor sebe mu raději dám novou možnost.
|