Znali jsme Mášu (Léňu) dřív, než kdokoli jiný. Věděli jsme o ní
dřív, než přišla na svět. A když na něj přišla, byli jsme u toho.
Přihlíželi jsme jejím prvním vratkým krokům, rozpačitosti ze sněhu i
radosti z velké Léni, se kterou se spřátelila tak rychle, jako by
odjakživa byla její spřízněnou duší.
A teď… bychom měli napsat něco moudrého, utěšujícího. Ale nejde to.
Došla slova. Snad až naše „holky“ zavyjí, přidáme se v
hloubi srdce k nim a vypláčeme náš smutek, který je pro vás, Léňo,
mnohonásobně hlubší. Bylo nám ctí, že jste si Mašké vzali právě od
nás. Jsme s vámi i dnes a budeme i nadále, cítíme s vámi; ten šrám
zůstane i v našich duších. Napořád.
Malá (Léňo) Mašké, pozdravuj všechny, kteří žijí dál v našich
srdcích, ale dávno vyjí ve stínu duhy. A počkej tam na nás!
Waawanyanka
|