Když mi bylo asi tak 11 let, v centru Prahy jsem potkala hned dva - pes a fena ČV, úplně mě už jako malou holku okouzlili. Ten krásný hluboký pohled a pak, když se dali do pohybu, propadla jsem jim úplně. Když jsme nechali uspat naší fenku - kříženec dalmatina, tak si každý z rodiny vybral nějaké plemeno, které se snažil doma prosadit, ale marně, mamka řekla že bude dalmatin a tak jsme si domu přivezli Izoldu. Něčím netypická přece jen byla - hnědý dalmatin se jen tak někde nevidí...
Když jsem se pak odstěhovala od rodičů a z 12h směn přešla na normální pracovní režim od pondělí do pátku po 8h denně, tak jsem si řekla, že už je čas na vlastního psa...
Zjištění, že po 12 letech mě nadšení z ČV neopustilo, mě donutilo k tomu, že jsem si přečetla všechny články líbivé i nelíbivé, navštívila CHS, odkud jsem si vlčátko chtěla vzít. Nic mě neodradilo, tak už nezbývalo, než si pro vlčátko jet.
Doma máme sice na podlaze permanentí nepořádek, který se skládá z kousků papírků, rozžvýkaných kaštanů, okusaných kousků šišek a taky z nějakých těch psích hraček (ovšem podotýkám, že ač většina plyšová, všechny drží v celku, což je dosti netypické), ale nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí a myslím, že se odvážím říct, že u jednoho nakonec nezůstane...
A závěrem malé shrnutí:
ČV jsem si pořídila proto, že mě toto plemeno naprosto okouzlilo. A čím? Svým ladným pohybem, krásným pohledem, je to pes, který je nejblíže svým kořenům. Plemeno je to mladé, není zdegenerované několikasetletým šlechtěním a navíc je to i české národní plemeno, což je pro mne přinejmenším sympatické...