Quote:
Originally Posted by Vlkodlak
Jojo, takhle pěkně když to rozepíšeš, nezbývá než souhlasit. Ono vlastně všechno je o úhlu pohledu. A pes od psa.
|
Ono by se asi mohlo snadno zdát, že podle toho co píšu, mám precizně vycvičeného psa. Bran teď oslavil první rok života a stejně jako v lese, tak na sídlišti s ním můžu chodit na volno, poslouchá, nechá se přivolat, jen cesty přecházíme s držením za obojek (přecijen je to zdivočelé mládě). Ale... asi v osmi-devíti měsících začal být dost nepříjemný na psy samce. Naježí se, vrčí, provokuje se zvednutým ocasem, vzpřímenou hlavou a vyprseným hrudníkem, je jako kohout, zkrátka se chová jako fracek. Socializaci jsem nezanedbala, ale nikdy jsem neřešila jeho štěněčí drzost - dávání paciček na hřbet, hrrr na neznámé pejsky (ve hře) a příliš ho nekrotila (v podstatě vůbec, jeho divokost se mi líbila). To tedy byla školácká chyba z neznalosti. Je to sice laskavý, ale velmi horkokrevný vášnivý pes - takový ital
a dost dlouho jsem si s tím nevěděla rady a neuměla si s ním v tu chvíli poradit, nevěděla jsem jak ho za to trestat, abych z něj naopak neudělala rváče. Protože dospělé psy jsme na volno potkávali zřídka - máme velké štěstí na fenky, nebyla jsem nikdy připravená a vždycky mě ohromilo, jak se to s každým dalším setkáním rapidně zhoršovalo - a tím nereagovala dost rychle - a ani jsem nevěděla jak. Pak mně náš figurant (Mirek Valentin) poradil tento obojek a rovnou mně na něm Brana i předvedl a musím říct, že se to dost zlepšilo. Kontakt s dospělými psy vyhledáváme co nejvíc, na cvičáku cvičíme ve dvojici vždycky se psem, na kterého dělá největší ramena a vyplácí se to. Bohužel ale při prvním střetu (příchodu na cvičák, míjení se na úzké cestičce atd) potřebuje opravdu tak trochu "ubrat kyslík", aby se vzpamatoval. Po asi deseti minutách klidnění, když úplně vychladne, si s dotyčnými psy normálně hezky hraje (jednou nahoře on, jednou oni, opravdu pěkně a bez košů). Smiřuju se s tím, že čím bude starší, tím menší bude šance, že bude mít i psí klučičí kamarády. Ale zkrátka vrčet na psy a ježit se na ně jen proto, že se na něj podívají nebo jsou poblíž, to prostě dělat nebude, natož aby se rval. Po všech ostatních stránkách je ale moc šikovný a jsem na něj hrozně pyšná
Prostě jsem ho rozmazlila a teď je to pubertální fakan; jako drzý štěník byl velmi roztomilý a jeho dětské zdánlivě nevinné oťukávání, které mu všichni psi odpouštěli, bylo k popukání. No teď už to moc k popukání není. Jinak zákazový povel nepovel NE! v těchto situacích taky funguje - ale není to myslím dostatečné, protože sice vrčet přestane a sklopí uši, ale až po tom, co zavrčel a postavil se - a nebyl za to v tu chvíli po zásluze odměněn, tak proč by to příště neudělal zas. Prostě si myslím, že říkat NE při činnosti, kterou v mé přítomnosti dělat rozhodně nebude, má smysl jen párkrát, pak už by měl následovat nějaký hodně nepříjemný, nejlépe ale nebolestivý trest. No, tak s tím zatím pořád válčíme, je to na dlouhou trať. Lámat přes koleno ho nebudu, trpělivostí to snad zvládneme
ale je to nepříjemné a krocení je nehezké, většina pejskařů od nás prchá a tak se málokdy poštěstí, že dojde k onomu hraní si, což si myslím, že je právě hrozně důležité. Škoda.