[jerabekj]

Když se naši rozvedli a otec se po 5 letech konečně odstěhoval, bylo mi asi 17 a začal jsem mámu umlouvat na psa. Po všemožných slibech že se budu starat výhradně já atd. jsem ji nakonec zlomil, ale měla 2 podmínky: 1) PP 2) Kolie nebo NO. Začal jsem sjíždět inzeráty v Annonci, ale byla blbá doba a moc toho nebylo, až jsem narazil na inzerci z Jižních Čech na 3,5 měs. stará štěňata, dvě fenky a pes. O psech jsem neměl skoro nic přečteno a o ČSV už vůbec ne, ale lákal mne tam ten vlk (aniž bych o vlcích co věděl) :-). Mámě jsem nic neřekl a jednoho dne vyrazil ráno pro štěndo. Věděl jsem, že chci psa, že chci aby byl velkej a měl jsem mladickou představu, že to bude hodnej mazel, statečnej, ostrej na povel a bude perfektně poslouchat. Teď když to píšu, srdečně se u toho řehtám a předpokládám, že vy taky. To co se od první chvíle klubalo z Agyra Irpruše, byl dokonalý opak výše popsaného, ale já jsem si prostě za každou cenu chtěl odvézt psa! I ta povaha Oh (dobrácký, méně dráždivý), která dávala šanci, že to bude aspoň ten mazel, nakonec zklamala, protože "dobrácký" není totéž co "mazlivý" - mazlení si nechal vždy bez řečí líbit, ale radost mu to myslim nikdy nedělalo. Byl to typ psa, kterýmu stačilo ležet bez kontaktu vedle mne a chodit se mnou do koupelny, na záchod atd.
Jeho mládí bylo těžké pro nás oba. Několik měsíců na mne skoro nereagoval, až jsem si říkal, jestli ho nemám vrátit do původní smečky. Byl plachý a vždycky se mi schoval někam do křoví a nechtěl ven, ale přitom vrtěl ocasem jako že mne rád vidí a abych se uklidnil. Já jsem byl zas postpubertální výrostek, vzteklý po otci a tak jsem mu dal často sežrat možná víc, než si navařil...když už jsem si pro něj musel několik metrů prolézt akátovým keřem. Zkrátka, udělal jsem z neznalosti spoustu kopanců a všechno se tady popsat nedá. Z Agyra se navíc stal rváč, takže jsem měl často perné chvilky, naštěstí se to týkalo jen psů nad cca 30 cm v kohoutku a ke psům o hodně starším než on měl vždy respekt. Přezevšechno mi byl na víc jak 13 let skvělým a především tolerantním parťákem a když odešel, bylo mi ... no, to se nedá popsat, kdo to zažil tak ví. A ačkoliv mi přijde ujetý, když si někdo doma vystavuje svoje vlastní fotky, jednu v pracovně mám ... s Agyrem, focenou z ruky obráceným foťákem, jako se fotěj puberťačky na Facebook.

Po Agoušovi jsem si chtěl dát chvíli pauzu ... prostě si chvilku užít život bez zodpovědnosti za psa. Poslední rok bylo vidět, že se Agyr pomalu loučí se světem a tak jednou i s partnerkou přišla řeč na to, jakého psa až už nebude. Celkem jsme se shodli na fence Vímarského ohaře, už kvůli případným budoucím potomkům atd. - nic jsem proti tomu neměl, mám tohle plemeno taky rád.

Když to ale přišlo, tak se už druhý den ve mně všechno otočilo a já se zeptal přítelkyně "Bude Ti moc vadit, když to bude zase ČSV a zase pes?". Odpověď byla smířlivá "Co mám s Tebou dělat, Ty si stejně jinýho psa nepořídíš a já chci abychom měli psa". Když jsem Agu pohřbil a vyházel většinu věcí po něm (převezl jsem ho z dovolené v Malé Fatře pohřbít na své oblíbené místo do Krkonoš a druhý den se vrátil na Slovensko), začal jsem bez uvažování hledat štěndo. Tehdy mne dovolená stála spoustu peněz na roamingu ... volání chovatelům, brouzdání po Wolfdogu, ale nemohl jsem si pomoct. Naneštěstí v srpnu zrovna bylo jediný volný štěně někde u Paříže - poslední zbylý pes z vrhu, který byl částečně zamluven. Skoro jsem pro něj chtěl jet, ale byl jsem před zahraničnímy vrhy z několika stran varován, že je třeba zvýšené pozornosti. Nakonec mi dobré duše poradily, abych kontaktoval Danu Matušincovou, která vypisuje krycí listy a ví o potenciálních štěňatech dřív a mimo veškerou inzerci.

Tak se taky stalo, skvěle jsme si popovídali a Dana mi doporučila rodiče resp chovatele. Cestou z dovolené jsme se stavili podívat na chovatele a potenciální mamku nového člena naší smečky. U chovatele jsme se dozvěděli, že krytí je nejisté, protože proběhlo na poslední chvíli a že nám dá vědět. Ránou pro nás bylo, že dotyčný neuznává sono a počet štěňat nahrubo kontroluje jeho veterinář jen pohmatem po určité době březosti. Dlouho jsme tedy nevěděli, jestli vůbec a kolik štěňat bude, zato jsme věděli, že už má nějaké zájemce. Byly to nervy, ale nakonec se zadařilo, a narodili se dva pejsci a fenečka. Do odběru jsme se na ně byli asi 2x podívat, potřetí jsme si jedno vzali. Už po první návštěvě bylo jasné, že si budeme moci vybrat jako první - pravděpodobně nás chovatel odhadl jako nejvhodnější i díky tomu, že už jsem 13 let s ČSV prožil. Před odběrem jsme se ještě byli podívat na tátu, za což patří dík jeho majiteli a ten nám také padnul do oka, takže jsme měli všechno info pohromadě.

A jak to dopadlo? Při každé návštěvě jsem se nejvíc těšil a tulil k tomu nejtmavšímu štěněti, ačkoliv jsem měl v plánu co nejsvětlejší. Chtěl jsem štěně evidentně zdravé, ale Dakoušovi nejdýl ze všech trvalo, než začal při plazení používat i zadní nohy a i při odběru mi přišel na zadek slabší než ostatní. Přestože jsem věděl, že nechci dominantní štěně a teoreticky jsem se vyzbrojil jak to otestovat (přidržení na zádech - pokud se štěně začne snažit za každou cenu z toho dostat, dá se očekávat jistá míra dominance), vybral jsem si to nejvíc vzpůrné. Ještě při odběru jsem hodinu seděl u chovatele v kuchyni a přemejšlel jestli nevzít pejska světlejšího, silnějšího a méně vzpůrného, ale nakonec to prostě nešlo ... Dakota mohl být prostě jen ten jeden. Po odběru a po čase i RTG u MVDr. Duchka jsem zjistil, že je vývojově OK, jen má hodně klenutá bedra (chrtí hřbet) což může při jeho hmotnosti a velikosti přinést v budoucnu problémy s páteří. Fakt mne nepotěšilo, když RTG viděl kolega Dr Duchka a zahlásil "tohle zvíře nebylo zrozeno k pohybu". Dnes tuhle hlášku nechápu. Je pravda, že Dakouš je netypicky díky tvaru páteře spíš sprinter než vytrvalec a překážky "přelétává" stylem "horská koza", tj. odraz všema čtyřma a dopad na všechny nebo v pořadí zadní-přední (výcvikář vždycky u překážky říkal "á náš aviatik"), ale to je přece taky pohyb. Strhává listí z bříz z výšky cca 2,5m a když jsem ho v roce uvázal k lampě - vyskočil, vodítko ho za krk strhlo zpět, takže se srovnal zhruba ve výšce 170 cm vodorovně a zádama dolu, chvíli padal a pak se jak kočka přetočil a dopadl na všechny 4. Zkrátka to vypadá, že teď žádný problém nemá a snad ani dlouho mít nebude

Teď jsou mu dva roky a až ve třech se definitivně uvidí co a jak, ale já už začínám mít pocit, že na psy mám prostě štěstí a děkuju za ten první inzerát před lety, který mne nasměroval k ČSV.

Vrátím-li se teď na začátek a zkusím jednoduše odpovědět na nadpis vlákna, bude to znít asi následovně.

"ČSV je pro mne jediným plemenem, který mne donutí uvažovat o vlastní smrti až jednou nebudu mít sílu takovýho parťáka zvládnout" je to prostě srdcovka.