Koukám, že se to tu zase pěkně rozjelo...
Předně, svoje těhotenství rozhodně nepovažuji za handicap, umím si celkem dobře zhodnotit co zvládnu a co ne. (Což si ale spousta nezainteresovaných lidí nemyslí, takže pro ty možná bude cvičící holka "s bubnem" poněkud kuriózní.)
Kvalitu výkonu svého i čuby jsem taky schopná posoudit. Je mi jasné, že to, s čím jsem spokojená já, nebude stačit ani na nejhorší platné umístění u zkoušek a najde se spousta lidí, kteří řeknou: Jak to cvičí? Takhle se to nedělá, to je hrůza. Na druhou stranu na tom je vidět, že se s čévéčkem cvičit dá, že čévéčko není nevychovatelný tvor (což je neuvěřitelně pevně zakořeněný předsudek) a že se to dá zvládnout i v těhotenství. Já nepotřebuju, aby mi čuba předsedala v na centimetr vymezeném prostoru a reagovala přesně dvě sekundy po povelu, stačí mi, že vím, že poslechne, když to potřebuju a to jsem chtěla ukázat. Rejpalům, kteří potřebují právě tu přesnost a dokonalost patřila ta poznámka (a potrefeným kejhajícím husám).
Na to, jak moc je nebo není důležité propagovat naše plemeno se budou názory asi vždy různit. Někomu vyhovuje a je rád, že má doma "raritu", kterou nikdo moc nezná a je za kinga, že tohle "nezvladatelné a nevychovatelné" plemeno zvládá vychovat. Někdo si myslí, že by čévéček nemělo nijak zvlášť přibývat a že by mělo zůstat vzácným plemenem pro "vyvolené". Já si myslím, že by lidé měli vědět, že kromě českého piva a křišťálu máme i tohle krásné a neobvyklé zvíře a že by se ho neměli bát, protože vypadá jako vlk. Proto se smečkou chodíme mezi lidi, vysvětlujeme, odpovídáme, necháváme fotit, pořád dokola opakujeme to samé v nejrůznějších jazycích a mimo jiné taháme psiska (a vlky) do televize. Možná tomu nebudete věřit, ale skoro vždycky zadarmo a s povděkem, že je tam vůbec někdo chce. Děláme to z přesvědčení, že je to potřeba, prospěšné a pomůže to vlčákům i vlkům k pochopení u lidí a k usnadnění jejich i našeho života. To, že se o tenhle "úspěch" chceme podělit mi připadá naprosto lidské a přirozené.
Jestli si kdokoliv myslí, že řídit klub je hrozně jednoduché a všichni to děláme jen proto, abychom si honili trička, může si to jít zkusit. Zorganizovat bonitaci, klubovou výstavu či podobně triviální záležitost, to je brnkačka. Nikdo z nás nemá větší starost, než jak dát najevo, že on je ten jediný a správný, kdo by to měl dělat. Nikdo z nás nemá větší potěšení, než vysvětlovat na schůzi (když už na ni někdo přijde), že a proč to či ono nejde a proč je něco jiného potřeba udělat takhle a ne jinak. Nikdo z nás nemá na sobotu lepší program, než vstávat ráno v pět, celý den strávit na povětří a domů se vrátit za tmy s rukama u kolen a bolavýma zádama a hlavou. Děláme to jen proto, abychom byli vidět, že to děláme a jestli vlčáci skončí v propadlišti historie, to máme u análu. Teď si uvědomuju, že v té reportáži nebude nikde titulek, že to jsem já a Darlinka. Musím s tím něco udělat...
A jestli budu zítra místo bonitace v porodnici, uvidíme, jak moc jsem nebo nejsem postradatelná...
