Hati měla náhubek od asi šesti týdnů. Sešlo se mi jich doma několik, od známých, a jako mrně měla starý drátěný po knírači. Když ho měla poprvé cvičně doma, vztekala se, vřískala, válela se po zemi, mlátila s ním do zdí a nakonec s ním v zoufalství i usnula. Pak se s ním probudila a uznala, že to sundat nepůjde, tak rezignovala. V autobuse ho moc neřešila, měla na práci vytí a lezení pod sedačkama, ve vlaku si zalezla pod sedadla zadnicí do uličky, takže průvodčí neměl možnost moc kontrolovat, jestli náhubek má, nebo ne.
Sundavání po vystoupení vyžadovala taky,ale když jsem jí jednou vzteklou nechala stát na zastávce i s náhubkem a odcházela od ní, po pár stech metrech se na náhubek vybodla a letěla za mnou. Už ho nosí v parku úplně běžně - páníci malých psů se o ty svý nebojí a Hati se s nima může kamarádit.
A kšíry, ty taky nesnáší. Na cvičáku jsem je vytáhla, když se šlo na stopy, a jak je zmerčila, prchla přes celej cvičák, schovala se za plentu a vykukovala, jestli je ještě mám v ruce. Chytit se nechala, až když jsem je sbalila do batohu. Takže kšíry neřeším, natáhnu jí je nečekaně těsně před stopama nebo obranou a hned jdem cvičit, takže nemá čas z nich vyšilovat. Zkoušela jsem jí je dávat na vycházky, ale tři hodiny s otráveným psem v lese mě nebaví.
|