Plachý a bojácný ČV?

[zora]

Jsem majitelkou 11ti měsíčního psa ČV, který je odmala docela plachý a bojácný.Nemohu ho přesvědčit, aby se přestal bát projíždějícího vlaku,do auta nastoupí jen když je tam vtažen.Navíc rozkouše opravdu vše, od žídlí, stolů a kdejakého jiného nábytku až po jakýkoliv papír, který si klidně vezme ze stolu, nebo odkudkoliv. A to nemluvím o zahradě, která je naprosto zdevastovaná. Vytrhá i menší stromky, nebo klidně rozkouše růže a nic mu nevadí. Rodiče mu koupili kotec ale po druhém dnu co tam trávil dobu, kdy jsem byla ve škole se tak urputně snažil dostat s kotce, že si zlomil oba špičáky a byl nutný okamžitý veterinární zákrok. Jinak je docela poslušný, chůze u nohy mu jde velmi dobře, máme jen problémy s přivoláním, když chce někam, prostě jde... K jeho povaze: na mladé lidi, nebo vetšinou pejskaře je milý a nechá se hladit. Jinak utíká, nebo počká až člověk přejde a jde kus za ním a nasává jeho pach, občas i zavrčí. Psa rozhodně nechci dát pryč a proto musím co nejvíce zlepšit, už i pro jeho bezpečnost, jeho chování. Dále sem se chtěla zeptat, jestli jeho zlámané špičáky nebudou brány jako vada při výstavách? A kdy je nejlepší čas, brát ho na ně a co by měl pes který tam jde zvládnout? Svod máme za sebou, ikdyž byly "malé" problémy s otvíráním tlamy. Děkuji za rady..

Lucie

[Jana_Schubertova]

Ahoj. Já bych asi psa, kterého popisuješ nenazvala celkem poslušným! Nicméně nejsem schopná radit Ti ve výchově, jistě se najdou zkušenější kynologové. Podle mě bys měla svého psa brát VŠUDE (snad kromě návštěvy lékaře) s sebou. A nechat si od veterináře potvrdit ztrátu špičáků úrazem, a to co nejdřív. Obrovskou trpělivost a úspěchy při výchově přejí Jana a Bonie.

[Pavel]

Milá Lucko,

Originally Posted by Lucie

který je odmala docela plachý a bojácný.

Už tahle úvodní věta naznačuje, že první chybu jsi zřejmě udělala již při výběru štěněte. Brát si plaché a bojácné štěně většinou znamená připravit si více problémů do budoucnosti. Takové štěně potřebuje podstatně intenzivnější socializaci, které jediná může (ale nemusí) jeho problémové chování změnit.

Originally Posted by Lucie

Navíc rozkouše opravdu vše, od žídlí, stolů a kdejakého jiného nábytku až po jakýkoliv papír, který si klidně vezme ze stolu, nebo odkudkoliv.

Kousání je problémem všech štěňat (nebo možná existují i výjimky). Ale je nutné ho odmala důsledně usměrnit. Především kousání domácího zařízení a "loupežím" věcí ze stolu je nutné rázně a důsledně zabránit. Vím o čem mluvím, protože mám sám fenu, u které jsme to druhé v mládí zanedbali a nyní už se s jejími "loupežemi" prakticky nedá normální cestou nic dělat.

Originally Posted by Lucie

A to nemluvím o zahradě, která je naprosto zdevastovaná. Vytrhá i menší stromky, nebo klidně rozkouše růže a nic mu nevadí.

To také znám. Bránit se tomu dá ale mnoha různými způsoby. Ale především, pokud mám psa na zahradě, musím tomu i zahradu přizpůsobit.

Originally Posted by Lucie

Rodiče mu koupili kotec ale po druhém dnu co tam trávil dobu, kdy jsem byla ve škole se tak urputně snažil dostat s kotce, že si zlomil oba špičáky a byl nutný okamžitý veterinární zákrok.

Není kotec jako kotec. Pokud je kotec vyroben z pletiva nebo ocelových sítí, je obroušení nebo zlomení špičáků poměrně časté. Já osobně mám nejlepší zkušenost s kotci, které mají mříže z pozinkovaných trubek cca. 1,5 cm v průměru. Pokud jsou jednotlivé trubky dostatečně blízko, pes je nemá šanci kousnout.

Originally Posted by Lucie

Jinak je docela poslušný, chůze u nohy mu jde velmi dobře, máme jen problémy s přivoláním, když chce někam, prostě jde...

Chodíte někam cvičit ? Výcvik je přirozenou formou socializace a současně si i majitel upevňuje své postavení vůči psovi. Pokud jsi z Prahy, klidně se ozvi (602321477), můžeš chodit na cvičák k nám.

Originally Posted by Lucie

Dále sem se chtěla zeptat, jestli jeho zlámané špičáky nebudou brány jako vada při výstavách?

Pokud špičáky zcela chybí, měla bys mít vždy s sebou potvrzení od veterináře, že byly odstraněny v důsledku úrazu. Pokud jsou pouze zkráceny, neměl by to být zásadní problém.

Originally Posted by Lucie

A kdy je nejlepší čas, brát ho na ně a co by měl pes který tam jde zvládnout?

Pes se může účastnit výstav již od svých 6 měsíců. Takže klidně už na ně můžeš chodit. Podrobnosti o výstavách najdeš v celé sérii článků, které psala tehdejší předsedkyně sboru rozhodčích Vladimíra Tichá :
Výstavy psů - věčné téma
Výstavy psů - věčné téma: co je to výstava psů ?
Výstavy psů - věčné téma: co jsou to 'skupiny FCI' a 'výstavní třídy'?
Výstavy psů - věčné téma: co to jsou 'výstavní soutěže'?
Výstavy psů - věčné téma: jak se přihlásit na výstavu psů ?
Výstavy psů - věčné téma: jak výstava psů probíhá?
Výstavy psů - věčné téma: jak je třeba psa na výstavu připravit?
Výstavy psů - věčné téma: jaké jsou nejčastěji vytýkané chyby na výstavách ?
Výstavy psů - věčné téma: co to jsou tituly CAC, CACIB apod. ?

Originally Posted by Lucie

ikdyž byly "malé" problémy s otvíráním tlamy.

To je ovšem jedna ze základních věcí, které by pes měl zvládat bez problémů. Jak na výstavách, tak na bonitaci. Vše je jen otázkou výcviku. Zkus si najít čas a přijet třeba na letošní první setkání ČsV v Křenicích 29.2.2004 (viz podrobnosti zde). Rádi Tě tam s Tvým hafíkem přivítáme. Součástí programu bude i nácvik některých prvků, potřebných pro výstavy a bonitace.

Pavel

[alexa]

Ahoj,

taky jsem názoru, že jsi zřejmě zanedbala správnou socializaci. Taky vím o čem mluvím, Lexina byla jako štěně hodně nedůvěřivá (až bojácná) vůči cizím lidem. Záměrně jsem ji bral do čím dál rušnějšího prostředí, aby si postupně zvykala na různé situace, které se pro ni pak staly postupně samozřejmostí, takže teď můžu říct, že je v povaze vyrovnaná (kód má Oh - dobrácký, méně dráždivý). Období nejvhodnější pro socializaci je ovšem mezi druhým a čtvrtým měsícem věku psa, teď už budeš potřebovat hodně trpělivosti a možná i někoho zkušeného, kdo Ti poradí. Proto nelze než doporučit docházení na nějaký DOBRÝ cvičák. Dávej si na výběr pozor, nejlépe je zjistit, jestli mají s ČSV nějaké zkušenosti, protože vlčáci potřebují přece jen trošku odlišný přístup, než někde doposud praktikují. Každopádně to nevzdávej - jak říká jeden z nejlepších českých výcvikářů (mimo jiné velký milovník československých vlčáků a náš kamarád) Ivo Eichler, každý pes se dá vycvičit a pokud je zkažený, tak lze jeho chování napravit. Pokud budeš chtít přijeď na nějakou čévéčkářskou akci - předpokládám že např. v Jevišovicích se Ivoš určitě objeví a budeš mít možnost si s ním o svých problémech promluvit osobně, a pokud ne, bude tam spousta jiných čévéčkářů, kteří Ti řeknou svoje zkušenosti, a ty jsou myslím více než sto "moudrých" knih.

Hodně štěstí a hlavně porozumění a trpělivosti Ti přejí
Karel se "smečkou" )

[lenkmack]

Ahoj vsem,
rada bych se zeptala na neco vice ohledne plachosti CVCka. Byla jsem o vikendu v MB na vystave a videla tam nekolik krasnych psu/fen CVCek. Vsimla jsem si ovsem take, ze tam bylo nekolik velice plachych zvirat. Predpokladam, ze tuto vlastnost maji vrozenou, diky svym predkum. Presto bych se rada dozvedela od Vas, urcite zkusenejsich chovatelu/majitelu CVCek, zda je to pravidlem, ci zda zalezi ciste jen na individualnim jedinci.
Pokud CVC k plachosti tihnou, jak tomu nejlepe zabranit ? Pomuze napr. ranna socializace na lidi/zvirata/ruch ?
Dekuji moc predem

[saschia]

Ahoj, opat
plachost je vlastnost, ktoru CVcka zdedili po vlkoch. Ovsem naozajstna vrodena plachost je uz dnes (aspon podla mojho nazoru) relativne zriedkava. Skor je tu vacsia sanca ze nespravnym pristupom sa povaha CVcka pokazi. Preto je velmi dolezita skora socializacia a pozitivna motivacia psa. A niekedy tiez kopa trpezlivosti, pripadne schopnost priznat si chybu a snazit sa ju napravit. Dolezita je tiez prevencia (nedostat psa do situacie z ktorej bude mat naozaj zly zazitok) a tiez nepodporovat plache spravanie (casta chyba je utesovanie vylakaneho psika, kedy skor pomoze odvedenie pozornosti od zdroja strachu). No a samozrejme dobry vztah so psom - pokial si pre psika naozajstny vodca svorky a citi ze on sam je pevnou succastou tej svorky, tak bude sebaistejsie, ako ked v tebe oporu citit nebude.

Maj sa krasne,

[BrunhoferovaV]

Ahojky,
myslím, že včasná socializace je základem všeho. Samozřejmě i v pozdějším věku psa může něco zaskočit (u nás třeba sochy krav, tak jsme je cvičily do zblbnutí). Osobně doporučuju štěně brát už od začátku do města, mezi lidi, do autobusu, tramvaje, metra. Já osobně jí vzala hned i ke psům.
Ad utěšování - taky jsem chtěla štěně uklidnit, když mi ho "vychovávala" dospělá fena. Dostala jsem doporučení, že je lepší jít se se štěnětem projít, aby to "rozdýchalo". Výsledek parádní - šla si na tu fenu dovolovat znova .

[saschia]

Myslim ze velmi zaujimavo na (nielen) tento problem pri vychove poukazuje jeden chlapik na stranke http://www.webtrail.com/petbehavior/case.html (bohuzial v anglictine).
Pri psoch aj detoch je castym zvykom mlada utesovat, brat na ruky a podobne. V lepsom pripade si tak clovek vychova bojka vychcaneho, v horsom naozajstneho a v najhorsom hysterickeho.
Ono totiz dieta aj stena utesovanie vnimaju jednak ako upriamovanie pozornosti na seba, co potom vyuzivaju ked tu pozornost upriamit chcu a jednak ako potvrdenie toho, ze je naozaj sa coho bat (co si vyberu asi dost zavisi od povahy - nebojacne stena bude predstierat, bojacne chytat hystericke zachvaty).

[Artemis]

S tím s tebou musím naprosto souhlasit a dát ti za pravdu, že jsi se dostala ke správným zdrojům informací. Utěšování a chlácholení psa ve stresové situaci je natolik mimo rovinu normálu, že toto jednání pes považuje za varování před něčím nebezpečným. Na plachosti psů a to nejen čévéček pracuji už hezky dlouho a ještě se mi nepodařilo dát je dohromady lítostí nebo jiným abnormálním jednáním. Naprosto spolehlivá metoda udržení plachosti pod kontrolou je opravdu pohoda a klidné vystupování. Pokud se pes něčeho poleká, je účinná intonace spíše dotazovací ve smyslu " o co ti jde?, vždyť je to přeci normální...". Ve finále je možno takto dostat pod kontrolu i výrazné fobie jako je například afekční reakce na střelbu, bouřku nebo jiné, pro laiky neodstranitelné, problémy. Čévéčka patří mezi psy, kteří více než jiná plemena vnímají vše, co se kolem nich děje naplno, proto je důležité dávat si pozor na vlastní pocity a stresové jednání. Pokud sami nejste v pohodě, asi těžko zvládnete přesvědčit vám podřízeného jedince, pro kterého jste vzorem, že se nic neděje. Dělám s problémovými čévéčky dost dlouho na to, abych přišel na jejich nejzákladnější schopnost. A tou je vnímat naše pocity přímo, proto se jimi nechají velmi snadno ovládat. Bohužel však je snadné je touto formo také pokazit. Určitě každý majitel čévéčka zná reakci svého psa, když na něho někdy trochu víc přitlačí v intonaci, anebo se na něho jen ostře podívá...
Chlácholení je pocit submisivity tj. je roven podřízení se pro psa kritické okolnosti a to vede k vyhýbavému nebo úskočnému jednání, což se projeví především posílením plachosti, kterou zdědili po vlcích. U špatně socializovaných jedinců je velice patrná plachost vůči lidem, neznámým předmětům nebo zátěžovým situacím, které neumějí vyhodnotit. Proto je důležité je neutěšovat, ale poradit jim, jak se mají chovat. A to je „normálně“. Pokud se váš pes něčeho lekne, bez zaváhání nebo pozastavení se narovnejte a udělejte si ze psa legraci, uvidíte, co se stane, když mu svůj úsměv správně předáte.
Psycholog psů

[Pavel]

Jen na okraj :

Originally Posted by lenkmack

Byla jsem o vikendu v MB na vystave a videla tam nekolik krasnych psu/fen CVCek. Vsimla jsem si ovsem take, ze tam bylo nekolik velice plachych zvirat.

Tady se mohou všichni přesvědčit, že netlachám do větru. Ano, na výstavách se objevují plachá zvířata a to i přesto, že by tu neměla mít vůbec šanci, protože plachost je u ČsV podle standardu i bonitačních pravidel diskvalifikující vada. V MB, jak se můžete přesvědčit na http://www.wolfdog.org/ces/shows/1182.html žádné zvíře nedostalo ani velmi dobrou. Všechna byla prostě výborná. To svědčí o deformaci přístupu k našemu plemeni. Jistě mi bude namítnuto, že posuzovala slovenská rozhodčí, která nemá žádný zájem nijak poškodit nebo preferovyt naše psy, protože je nezná. Ale obdobná situace je i na dalších výstavách.

Originally Posted by Artemis

Na plachosti psů a to nejen čévéček pracuji už hezky dlouho a ještě se mi nepodařilo dát je dohromady lítostí nebo jiným abnormálním jednáním.

Musím naprosto potvrdit. Přestože mnoho lidí Rudu odsoudila po pořadu "Na vlastní oči" já osobně jsem výsledky jeho práce viděl a vídám. A jsou velice překvapivé v tom pozitivním slova smyslu. Každému, kdo pochybuje, doporučuji Rudu navštívit a osobně se přesvědčit (sorry, Rudo, doufám, že Ti tam nezačnou najíždět plné autobusy ).

Já osobně nikdy plachého psa neměl, takže vlastní zkušenosti s jeho nápravou nemám. Ale z vlastní zkušenosti vím to, co popsala Saschia. 99% případů plachých zvířat je problémem nikoliv psa ale jeho pána, který ho špatně vychovával popř. chovatele, kterému dlouho zůstala neprodaná štěňata a on se o jejich socializaci nestaral.

[lenkmack]

Moc Vam vsem dekuji za prispevky, bylo to zajimave a nikdy me nenapadlo, ze toto je ta zasadni chyba. V minulosti jsem mela psa uplne jineho plemene, ktere bylo dost plache, neustale jsem ho uklidnovala a ted vidim, ze to byla ta chyba... stve me to, ale aspon se priste ponaucim.

Jinak k te MB, to jsem z toho prekvapena. Byla tam jedna krasna fena - byla vazne krasna, ale nikdy jsem nevidela tak plache zvire. Bala se jak lidi, tak psu, zvuku, vseho... bylo mi ji lito, ale myslela jsem si, ze je to treba take kvuli tolika psum apod... No tak to je sila...
Myslela jsem, ze Standar prave pripousti malou plachost, ackoliv to nazyva neduverivosti..

No , tak moc dekuji vsem... vidim, ze mam co dohanet !

[CDaniela]

Ahoj,
výstavy v MB jsem se také zůčasnila a mohu potvrdit,že opravdu plaché zvíře tam bylo pouze jedno.Tedy plaché se jevilo mimo kruh,jak se chovalo v kruhu,to nevím.Je možné,že v kruhu vůbec plachost neprojevovalo,protože paní rozhodčí si od všech držela dost velkou vzdálenost a vůbec nijak na psy "netlačila.
Jinak k plachosti obecně:co bylo řečeno v předešlých příspěvcích je pravda.U našeho plemene ale musíme počítat i s možností,že plachost se může projevit jako daň za příbuzenskou plemenitbu (inbrední deprese).
S takovým zvířetem se pak velice těžko pracuje.

[BrunhoferovaV]

Já jsem v Ml. Boleslavi taky byla (jen na kuka) a žádnýho plachýho zvířete jsem si nevšimla. Je teda fakt, že jsem si hladila jen Queronka a Jerryho )))
Mě taky pár lidí řeklo, že mám čubís bázlivou a já tvrdím, že je jen nedůvěřivá )) Stačí totiž, když si k ní dřepnou a už jsou olízaní ))

[Helenasotis]

Ach jo, tak už svůj zvyk - nezapojovat se do diskusí - porušuji potřetí. Ale k tomuto tématu se opravdu nemohu nevyjádřit.
Majitelem oné zoufale se chovající fenečky v Mladé Boleslavi jsem, s největší pravděbodobností, já (jediné, čím si nejsem jistá, je to, zda je tak krásná; vidím ji subjektivně, a tak to nemohu posoudit).
Předem chci říct, že nechci omlouvat ani ji, ani sebe a už vůbec nechci vzbuzovat soucit. Pouze bych chtěla trochu přiblížit její příběh, možná trochu poučný.
Arinka (Areia Sotis) je fenka z mého vrhu, o které jsem tak trochu uvažovala, že si ji nechám na práci. Bylo to neohrožené, temperamentní a dominantní štěně, ktré se rychle rozkoukalo v cizím prostředí a během chvíle se již věnovalo oblíbenému míčku. Ale díky své divokosti si v kotci (zřejmě při nějaké ztřeštěné hře) zlomila v osmi týdnech nohu. Zlomila si ji komplikovaně v lokti - přímo v růstové ploténce. Kost bylo nezbytné sešroubovat a fenku držet v relativním klidu. Bohužel, pár dní po operaci se rána otevřela a hrozila sepse. Bylo nutné denně jezdit na převazy (dost bolestivé; vyholené podpaží malého štěněte bylo za chvíli celé zrudlé a opruzelé od strhávaných náplastí - jenže bez náplastí fáč klouzal dolů) a na injekce antibiotik (bolestivých snad ještě více). Dále bylo nutné omezit pohyb na absolutní minimum (vyvenčit za domem a zpět), protože hrozilo uvolnění šroubu (pak by veškeré léčení bylo ztraceno). Nutno dodat, že holčička dělala čest svému jménu (Areia = válečnice) a bojovala s námi jako lev. Na veterině jsme ji museli ošetřovat minimálně ve třech a i tak stihla rozdat pár kousanců. Ale když bylo vše nutné dokonáno, s chutí si pohrála se sestřičkou.
Bohužel, tyto zážitky v období socializace se v malém štěněti postupně střádaly a utvářely jí o světě jediný obrázek: Když se kolem mne shluknou lidé, a můžou klidně dělat "Ťu ťu, ňu ňu.", tak mě to hrozně bolí!!!
Možná jsem v té době mohla podnikat nějaké kroky, abych pozdější bázlivosti zabránila, ale v té chvíli mě možné následky nenapadly (fenka se začala bát až se skluzem, asi ve třech měsících). Možná jsem ji měla nechat raději uspat (i to jsem již slyšela), ale já to prostě podnikla. Stálo mě to spoustu peněz, času a nervů (při jejím temperamentu zamezit zběsilému rotování na vodítku nebo divokým výskokům, bylo téměř nemožné). Arinku mám stále; mám totiž jakousi osobní potřebu, když už jsem nepřímo její nynější stav zavinila (jako chovatelka to tak cítím), dát ji opět do kupy. A tak chodíme denně do města, třikrát týdně na cvičák (kde má moc ráda obranu), jezdíme vlakem a podle možností po různých akcích. Hlavně z tohoto důvodu jsme byly na výstavě v MB.
Asi to někoho překvapí, ale Arinka na tom byla se svou povahou svého času ještě hůř, než nyní. Pokroky jsou ale zoufale pomalé - je velice těžké změnit její pokřivený pohled na lidi, zvlášť, když jí byl doslova denodenně vtloukán do hlavičky - a nevím, zda se mi úplná náprava vůbec kdy podaří. Navíc u takto "nastartovaného" chování stačí relativní maličkost (jako třeba dítě na kole, které psa málem porazí a následně se s úděsným křikem rozplácne na zemi těsně vedle něj) - to se pak rázem vrátíte někam na začátek. Ale vzdát to nechci.
Teď trochu odbočím, fenka se rozhodně nebojí psů, ani zvuků (absolutně nemá problémy se střelbou ani jinými nárazovými zvuky), ale bojí se všeho, co souvisí s lidmi (necouvá tudíž před nějakým psem, ale před člověkem, jenž psa drží). Někdo možná namítne, že by se štěně začalo bát i bez onoho úrazu, ale chování fenky vykazuje tolik jasných spojitostí s událostmi kolem úrazu, že, podle mě, není pochyb o tom, že dnešní chování je následek nechtěně pokažené socializace.
Přiznám, že nejtěžší ze všeho asi bylo, smířit a vyrovnat se stím, že jsem majitelem, ale hlavně CHOVATELEM takovéhoto zvířete. Asi nejjednodušším řešením by bylo"uklidit" ji někam na zahradu nebo do zahraničí (už jsem ji mohla prodat do Francie), ale má vnitřní zodpovědnost za její osud mi to nedovolí. Ironií také je, že když jdu i s velkými psy (Alanem a Felon), kteří se chovají naprosto suverénně, někdy až přehnaně přátelsky, největší pozornost vždy přesto upoutá bojínek Arinka.

A co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Především to, že socializace je u čévéček opravdu NESKUTEČNĚ důležitá , a že je třeba se zamyslet i nad zážitky, které nevyvolají negativní reakci u štěněte ihned. Vrozeně bázlivých psů je, podle mně, opravdu mizivé minimum. Příčina strachových reakcí se téměř vždy dá najít, byť to v některých případech nemusí být hned jasné. Ale ke spuštění problémového chování často skutečně stačí nevhodná reakce majitele ve stresové situaci.

Přeji všem krásný den, ale hlavně to, aby NIKDY nemuseli řešit podobný problém, jako já.

[saschia]

Ahoj, Helena,

je to naozaj (zatial) smutny pribeh, ktory ukazuje, ze ta plachost je naozaj casto ziskana. Ja by som si na tvojom mieste nevycitala, ze si stena pokazila, robila si co si myslela ze je najvhodnejsie. A ono pokazena povaha sa v mladom veku este da napravit, ak by jej krivo pozrastala noha, to sa uz napravit neda. Takze ti drzim paste, aby si vytrvala, sanca tu stale je.
Mam na teba zvedavu otazku - ako reguje na ludi ktori si ju nevsimaju? Je pre nu hrozivy clovek, alebo len jeho zaujem? A ak vies po anglicky, naozaj by som ti odporucila precitat si clanky na linu, co som sem dala, mohlo by ti pomoct najst sposob ako tento problem prekonat.

[Brunifid]

Heleno, něc na tenhle způsob jsem zažila na vlastní kůži. Měla jsem před čtyřmi lety vrh štěňat (nejednalo se o ČsV, ale myslím, že je to jedno). Fena porodila 7 živých štěňat, 4 psy a 3 feny, všechna byla v pořádku. Aktivní, nebojácná, měla jsem z nich radost. Ve věku několika týdnů se mi jedna fenka začala jevit v exteriéru nestandardní - měla jinou srst než ostatní, takovou hodně tvrdou, ostatní byli plyšáčci. Volala jsem poradkyni chovu, abych domluvila kontrolu vrhu a říkala jsem jí, že mám asi jedno nestandardní štěně. Poradkyně přijela, skoukla vrh a uklidnila mě, že nestandardní není, jen že nebude tolik obrostlá díky velmi kvalitní tvrdé srsti. Chvilku jsem i koketovala s myšlenkou nechat si jedno štěně pro sebe, chtěla jsem fenu. Ale matka štěňat byla ještě mladá, cvičila jsem s ní, tak jsem to nechala koňovi s tím, že kdyby mi náhodou jedna zbyla, tak mi to nebude vadit :-) Poradkyně chovu mi štěňata prohlížela a o téhle feně říkala, že sice na výstavy nic moc nebude, ale v povaze že je nejlepší a že kdyby ona chtěla zvíře na práci, sahla by po ní. No štěňata byla zadaná, volala mi paní ze Slovenska, že u nich nemůže sehnat štěně z pracovního chovu a všichni jí říkají, že ani nesežene, že šlo všechno na exteriér a už se s nimi nedělá. Našla můj inzerát na štěňata a že by ode mne hrozně chtěla fenu. Já jí říkala, že se všechna štěňata povahově jeví velmi slibně a že je mezi nimi jedna fena, která je bezkonkurenčně nejlepší v povaze, leč exteriér nebude nic moc, tak na uchovnění, ale intra s ní tedy neudělá. Ona že jí exteriér vůbec nezajímá a že ji chce. Tak dobrá. Když bylo štěňatům osm týdnů, začali si pro ně jezdit noví majitelé. Tahle paní mi volala, skoro brečela do telefonu, že ji služebně odveleli na měsíc pryč, že o to štěně hrozně stojí, ale nechce je mít měsíc někde u známých a jestli bych jí tu fenku nemohla podržet o měsíc déle. .. No proč ne, ostatní byly pryč, já ji měla ráda, tak jsem na to kývla. Chodila jsem si v té době přivydělávat k bezpečnostní službě, sloužila jsem noiční a štěně jsem si brala s sebou. Malá se nebála ani čerta. Všude vlezla, o všechno měla zájem, prošla jakýkoliv povrch, místnosti, tmavá kachličkovaná chodba, chlapi co bušili kladivy do železných plechů - nic jí nevadilo. Měla výborný kontakt, přivolání, zájem o aporty a tahání se o cokoliv, v sedmi týdnech štěkala jak blázen pro kousek pamlsku, prostě super štěně. Ve třech měsících si paní odvezla a hotovo.
Pak jsme spolu několikrát mluvily, moc si ji chválila, že takové zvíře ještě neměla. Potom nic a když byl feně rok a půl, volal mi její přítel. Že se paní odstěhovala, nechala mu (nepejskaři) doma tři dospělé feny a jestli bych si ji nekoupila zpátky, že neví, co s ní, je mladá, potřebuje pracovat a on ji nezvládá. Já měla v té době fenu po operaci, neměla jsem s čím cvičit a "vešla" se mi domů. Navíc takový ten mateřský / chovatelský pocit zodpovědnosti. Tak jsem si ji vzala, jela jsem si pro ni do Prahy, kam ji přivezl vlakem. Jediné, co mi řekl, že se bojí v autě, neb s ní ošklivě bourali a proletěla okýnkem.
I přivezla jsem ji domů. Čuba nijaké všelijaká, no nevadí, výstavy mě nebaví, chtěla jsem cvičit. Hned první den jsem ji pustila z vodítka - bez problémů, dobrý kontakt, velký zájem o pamlsky, o balónek, pro ten by se zabila. Při spatření otevřeného kufru děs v očích, musela být ODNESENA do auta, tam se v rohu klepala jak osika. To jsem srovnala za 14 dní. Ovšem vyrazila jsem na plac zkusit, co s ní kdo cvičil. A tragédie největší. Viděla jsem zbité psy, hodně zkažené psy, ale tohle jsem v ruce ještě opravdu neměla. Při vyslovení jakéhokoliv povelu souvisejícího s poslušností se fena schoulila, pokud nebyla na vodítku tak utekla a nešla zavolat ani jinak přilákat. Prostě skákala jak janek pro balónek, jak jsem řekla "k noze" - tak konec, strach, srovnat ji rukou vůbec nešlo. Reakce na slabiny, na nohy... Šílený strach ze psovoda.Obrany? Veliký zájem, zlobivost, bojovnost. Kupodivu tam nebyl klacek, taky žádná technika zákusu, ale to se všechno dá. Sranda revíry v lese v pohodě. Leč postavil se figurant dovnitř makety, já pustila čubu s povelem "revír" - ona vyrazila, dva metry před maketou brzda - do lesa, pryč, půl hodiny jsem ji hledala.....
Stopy. Šňůru zozhazovat když je fena v autě či na vodítku, jinak uteče. Cítí předmět - zastavení, schoulení do klubíčka, klepání se, nereaguje na nic. Čeká kopanec. Musela jsem ji vzít do náruče, donést k předmětu, tam si i po čase vzala pamlsky, ale nebyla absolutně schopná pokračovat.
Další věc - prostředí, místnosti. Ptala jsem se, jestli ji měli v kotci nebo v bytě. Prý že střídavě, je zvyklá na obojí. Já ji vzala z auta, otevřela dveře do baráku - a konec. Dovnitř musela být vnesena v náručí. Tam vlezla do kouta, nereagovala, nechtěla vylézt. Půl roku trvalo, než byla schopná se nažrat uvnitř baráku. Když už se chodila do koupelny napít a jinak volně chodila po kuchyni, dala jsem jí jednou krmení do té koupelny (kde byla na misku zvyklá), aby si to nežraly s druhou fenou, a zavřela jsem ji tam. Přijdu za čtvrt hodiny) doba, kdy mají dávno sežráno) a fena nikde. Krmení netknuté. Fena vmačknutá v rohu, klepala se, úplně mimo.....

Bylo by to ještě na dlouho. Závěry okolí? Zbavit se jí, neb na vyšší výcvik to nikdy nebude, a kdo ví, jestli se s ní vůbec někdy něco udělá. Jenže jak? Dát ji někomu jako společenského psa nešlo - byla to mladá fena s velkým temperamentem a potřebou zaměstnání. Navíc lovila všechno, co se hnulo (od velikosti vrabce) a akční rádius na procházkách měla 500m na každou stranu (což jinde než na samotě moc veselé není). Tu zodpovědnost bych si nevzala na svědomí, skončila by v lepším případě na vodítku do konce života a znamenalo by to trápení jak pro ni, tak pro nové majitele. Tedy takhle ne. Na výstavy by opravdu nebyla. A na výcvik? To už tady bylo. Nemyslím, že přeháním, když řeknu, že by ji velmi pravděpodobně někdo brzy ubil.

No tak jsem si ji nechala. Co nervů mě to stálo. Vzala jsem to jako výzvu s tím, že "udělat" zvíře od malička zvládne kdekdo, ale takhle zkažený pes je hozená rukavice. Kolikrát já to chtěla vzdát. Co já se nabrečela - nad ní, nad sebou, vzteky, zoufalstvím, lítostí,..... Ale mám ji dodnes, jsou jí čtyři roky. Něco už jsme spolu zvládly, určitě víc, než nám prorokovali ti, co ji viděli, když jsem ji tenkrát přivezla. Nevěřili tomu, že je tohle možné.

Zkazit jde každý pes. Zlomit a psychicky zničit. To umí každý, to není umění. Umění je takového psa spravit, aspoň já si to myslím.

[lenkmack]

Dekuji vsem za odpoved! :P
Je mi moc lito fenecky od Heleny, kterou jsem s nejvetsi pravdepodobnosti videla v MB. Musim jen rict, ze fenka se mi hrozne moc libila a omlouvam se, pokud jsem spatne urcila, ze se bala i zvuku a psu. Ted uz chapu, ze to bylo hlavne proto, ze okolo ni bylo opravdu az moc lidi !
Drzim palce, aby Areia nasla zase svuj klid !!

Lenka

[Helenasotis]

Lenko, nemusíš se vůbec omlouvat, ona opravdu působí jako hrozné plašidlo (ten její temperament způsobuje, že vše vypadá na první pohled ještě hůř).

Saschie bych chtěla odpovědět na její otázky (byť opožděně, ale nedostanu s k internetu příliš často a ještě jsem teď měla problémy s počítačem):
Arina nedůvěřuje lidem jako takovým, ale přesto jí někteří vadí víc, jiní méně (ty má zájem i očichat). Je zde ale podstatný rozdíl mezi vnímáním lidí neutrálně se chovajících a těch, kteří se ji pokoušejí nějak kontaktovat. Celkové chování je velmi závislé na intenzitě stresujících faktorů z okolí (jinak se bude chovat k jednomu a tomu samému člověku na přelidněném náměstí a jinak na klidném místě). Také je schopna člověka po určité době přijmout (pokud je schopen vzbudit její sympatie) - např. Kamila Horáka, s kterým cestujeme po akcích již vesele vítá a radostně po něm skáče.
Celé toto téma - strach a plachost - je dost rozsáhlé a komplikované (a určitě i zajímavé) a dalo by se o něm psát a psát. Možná by to chtělo samostatnou diskusi, kam by třeba i další mohli napsat své zkušenosti a kde by se vše mohlo podrobněji rozebrat i teoreticky. Například to, že je důležité odlišit lekavost, která vzrůstá právě s intenzitou stresu a skutečný strach z něčeho konkrétního (pro snazší pochopení si stačí představit, že se vracíte z kina z drastického hororu neosvětleným opuštěným parkem a vedle Vás vyletí z křoví kočka!).

Jinak všem moc děkuji za držené palce a pěsti,

ahoj Helena.

[Jirda]

Díky vám všem za odpovědi. Potěšily mne, :-) hlavně proto, že jsem se vrátil z Lázní Bělohrad. Ze cvičení tam nic neměl, protože je stále plachý :-( . Myslel jsem, že je na tom lépe :-( . Doma se totiž chová úplně jinak.

[Tyna]

Tenhle pocit moc dobře znám. Náš pesan je taky ve známém prostředí naprosto v pohodě. Chce se se vším, co potkáme, seznámit - lidi, zvířata... všechno. Dokonce i na výstavách je docela v pohodě. A jen jsme v dubnu přijeli do Jevišovic, tak se bál, změřit se nechtěl nechat ani od nás, i když si doma nechá líbit cokoliv. No byla to pěkná ostuda...

Martina