[Helenasotis]

Ach jo, tak už svůj zvyk - nezapojovat se do diskusí - porušuji potřetí. Ale k tomuto tématu se opravdu nemohu nevyjádřit.
Majitelem oné zoufale se chovající fenečky v Mladé Boleslavi jsem, s největší pravděbodobností, já (jediné, čím si nejsem jistá, je to, zda je tak krásná; vidím ji subjektivně, a tak to nemohu posoudit).
Předem chci říct, že nechci omlouvat ani ji, ani sebe a už vůbec nechci vzbuzovat soucit. Pouze bych chtěla trochu přiblížit její příběh, možná trochu poučný.
Arinka (Areia Sotis) je fenka z mého vrhu, o které jsem tak trochu uvažovala, že si ji nechám na práci. Bylo to neohrožené, temperamentní a dominantní štěně, ktré se rychle rozkoukalo v cizím prostředí a během chvíle se již věnovalo oblíbenému míčku. Ale díky své divokosti si v kotci (zřejmě při nějaké ztřeštěné hře) zlomila v osmi týdnech nohu. Zlomila si ji komplikovaně v lokti - přímo v růstové ploténce. Kost bylo nezbytné sešroubovat a fenku držet v relativním klidu. Bohužel, pár dní po operaci se rána otevřela a hrozila sepse. Bylo nutné denně jezdit na převazy (dost bolestivé; vyholené podpaží malého štěněte bylo za chvíli celé zrudlé a opruzelé od strhávaných náplastí - jenže bez náplastí fáč klouzal dolů) a na injekce antibiotik (bolestivých snad ještě více). Dále bylo nutné omezit pohyb na absolutní minimum (vyvenčit za domem a zpět), protože hrozilo uvolnění šroubu (pak by veškeré léčení bylo ztraceno). Nutno dodat, že holčička dělala čest svému jménu (Areia = válečnice) a bojovala s námi jako lev. Na veterině jsme ji museli ošetřovat minimálně ve třech a i tak stihla rozdat pár kousanců. Ale když bylo vše nutné dokonáno, s chutí si pohrála se sestřičkou.
Bohužel, tyto zážitky v období socializace se v malém štěněti postupně střádaly a utvářely jí o světě jediný obrázek: Když se kolem mne shluknou lidé, a můžou klidně dělat "Ťu ťu, ňu ňu.", tak mě to hrozně bolí!!!
Možná jsem v té době mohla podnikat nějaké kroky, abych pozdější bázlivosti zabránila, ale v té chvíli mě možné následky nenapadly (fenka se začala bát až se skluzem, asi ve třech měsících). Možná jsem ji měla nechat raději uspat (i to jsem již slyšela), ale já to prostě podnikla. Stálo mě to spoustu peněz, času a nervů (při jejím temperamentu zamezit zběsilému rotování na vodítku nebo divokým výskokům, bylo téměř nemožné). Arinku mám stále; mám totiž jakousi osobní potřebu, když už jsem nepřímo její nynější stav zavinila (jako chovatelka to tak cítím), dát ji opět do kupy. A tak chodíme denně do města, třikrát týdně na cvičák (kde má moc ráda obranu), jezdíme vlakem a podle možností po různých akcích. Hlavně z tohoto důvodu jsme byly na výstavě v MB.
Asi to někoho překvapí, ale Arinka na tom byla se svou povahou svého času ještě hůř, než nyní. Pokroky jsou ale zoufale pomalé - je velice těžké změnit její pokřivený pohled na lidi, zvlášť, když jí byl doslova denodenně vtloukán do hlavičky - a nevím, zda se mi úplná náprava vůbec kdy podaří. Navíc u takto "nastartovaného" chování stačí relativní maličkost (jako třeba dítě na kole, které psa málem porazí a následně se s úděsným křikem rozplácne na zemi těsně vedle něj) - to se pak rázem vrátíte někam na začátek. Ale vzdát to nechci.
Teď trochu odbočím, fenka se rozhodně nebojí psů, ani zvuků (absolutně nemá problémy se střelbou ani jinými nárazovými zvuky), ale bojí se všeho, co souvisí s lidmi (necouvá tudíž před nějakým psem, ale před člověkem, jenž psa drží). Někdo možná namítne, že by se štěně začalo bát i bez onoho úrazu, ale chování fenky vykazuje tolik jasných spojitostí s událostmi kolem úrazu, že, podle mě, není pochyb o tom, že dnešní chování je následek nechtěně pokažené socializace.
Přiznám, že nejtěžší ze všeho asi bylo, smířit a vyrovnat se stím, že jsem majitelem, ale hlavně CHOVATELEM takovéhoto zvířete. Asi nejjednodušším řešením by bylo"uklidit" ji někam na zahradu nebo do zahraničí (už jsem ji mohla prodat do Francie), ale má vnitřní zodpovědnost za její osud mi to nedovolí. Ironií také je, že když jdu i s velkými psy (Alanem a Felon), kteří se chovají naprosto suverénně, někdy až přehnaně přátelsky, největší pozornost vždy přesto upoutá bojínek Arinka.

A co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Především to, že socializace je u čévéček opravdu NESKUTEČNĚ důležitá , a že je třeba se zamyslet i nad zážitky, které nevyvolají negativní reakci u štěněte ihned. Vrozeně bázlivých psů je, podle mně, opravdu mizivé minimum. Příčina strachových reakcí se téměř vždy dá najít, byť to v některých případech nemusí být hned jasné. Ale ke spuštění problémového chování často skutečně stačí nevhodná reakce majitele ve stresové situaci.

Přeji všem krásný den, ale hlavně to, aby NIKDY nemuseli řešit podobný problém, jako já.