[Brunifid]

Heleno, něc na tenhle způsob jsem zažila na vlastní kůži. Měla jsem před čtyřmi lety vrh štěňat (nejednalo se o ČsV, ale myslím, že je to jedno). Fena porodila 7 živých štěňat, 4 psy a 3 feny, všechna byla v pořádku. Aktivní, nebojácná, měla jsem z nich radost. Ve věku několika týdnů se mi jedna fenka začala jevit v exteriéru nestandardní - měla jinou srst než ostatní, takovou hodně tvrdou, ostatní byli plyšáčci. Volala jsem poradkyni chovu, abych domluvila kontrolu vrhu a říkala jsem jí, že mám asi jedno nestandardní štěně. Poradkyně přijela, skoukla vrh a uklidnila mě, že nestandardní není, jen že nebude tolik obrostlá díky velmi kvalitní tvrdé srsti. Chvilku jsem i koketovala s myšlenkou nechat si jedno štěně pro sebe, chtěla jsem fenu. Ale matka štěňat byla ještě mladá, cvičila jsem s ní, tak jsem to nechala koňovi s tím, že kdyby mi náhodou jedna zbyla, tak mi to nebude vadit :-) Poradkyně chovu mi štěňata prohlížela a o téhle feně říkala, že sice na výstavy nic moc nebude, ale v povaze že je nejlepší a že kdyby ona chtěla zvíře na práci, sahla by po ní. No štěňata byla zadaná, volala mi paní ze Slovenska, že u nich nemůže sehnat štěně z pracovního chovu a všichni jí říkají, že ani nesežene, že šlo všechno na exteriér a už se s nimi nedělá. Našla můj inzerát na štěňata a že by ode mne hrozně chtěla fenu. Já jí říkala, že se všechna štěňata povahově jeví velmi slibně a že je mezi nimi jedna fena, která je bezkonkurenčně nejlepší v povaze, leč exteriér nebude nic moc, tak na uchovnění, ale intra s ní tedy neudělá. Ona že jí exteriér vůbec nezajímá a že ji chce. Tak dobrá. Když bylo štěňatům osm týdnů, začali si pro ně jezdit noví majitelé. Tahle paní mi volala, skoro brečela do telefonu, že ji služebně odveleli na měsíc pryč, že o to štěně hrozně stojí, ale nechce je mít měsíc někde u známých a jestli bych jí tu fenku nemohla podržet o měsíc déle. .. No proč ne, ostatní byly pryč, já ji měla ráda, tak jsem na to kývla. Chodila jsem si v té době přivydělávat k bezpečnostní službě, sloužila jsem noiční a štěně jsem si brala s sebou. Malá se nebála ani čerta. Všude vlezla, o všechno měla zájem, prošla jakýkoliv povrch, místnosti, tmavá kachličkovaná chodba, chlapi co bušili kladivy do železných plechů - nic jí nevadilo. Měla výborný kontakt, přivolání, zájem o aporty a tahání se o cokoliv, v sedmi týdnech štěkala jak blázen pro kousek pamlsku, prostě super štěně. Ve třech měsících si paní odvezla a hotovo.
Pak jsme spolu několikrát mluvily, moc si ji chválila, že takové zvíře ještě neměla. Potom nic a když byl feně rok a půl, volal mi její přítel. Že se paní odstěhovala, nechala mu (nepejskaři) doma tři dospělé feny a jestli bych si ji nekoupila zpátky, že neví, co s ní, je mladá, potřebuje pracovat a on ji nezvládá. Já měla v té době fenu po operaci, neměla jsem s čím cvičit a "vešla" se mi domů. Navíc takový ten mateřský / chovatelský pocit zodpovědnosti. Tak jsem si ji vzala, jela jsem si pro ni do Prahy, kam ji přivezl vlakem. Jediné, co mi řekl, že se bojí v autě, neb s ní ošklivě bourali a proletěla okýnkem.
I přivezla jsem ji domů. Čuba nijaké všelijaká, no nevadí, výstavy mě nebaví, chtěla jsem cvičit. Hned první den jsem ji pustila z vodítka - bez problémů, dobrý kontakt, velký zájem o pamlsky, o balónek, pro ten by se zabila. Při spatření otevřeného kufru děs v očích, musela být ODNESENA do auta, tam se v rohu klepala jak osika. To jsem srovnala za 14 dní. Ovšem vyrazila jsem na plac zkusit, co s ní kdo cvičil. A tragédie největší. Viděla jsem zbité psy, hodně zkažené psy, ale tohle jsem v ruce ještě opravdu neměla. Při vyslovení jakéhokoliv povelu souvisejícího s poslušností se fena schoulila, pokud nebyla na vodítku tak utekla a nešla zavolat ani jinak přilákat. Prostě skákala jak janek pro balónek, jak jsem řekla "k noze" - tak konec, strach, srovnat ji rukou vůbec nešlo. Reakce na slabiny, na nohy... Šílený strach ze psovoda.Obrany? Veliký zájem, zlobivost, bojovnost. Kupodivu tam nebyl klacek, taky žádná technika zákusu, ale to se všechno dá. Sranda revíry v lese v pohodě. Leč postavil se figurant dovnitř makety, já pustila čubu s povelem "revír" - ona vyrazila, dva metry před maketou brzda - do lesa, pryč, půl hodiny jsem ji hledala.....
Stopy. Šňůru zozhazovat když je fena v autě či na vodítku, jinak uteče. Cítí předmět - zastavení, schoulení do klubíčka, klepání se, nereaguje na nic. Čeká kopanec. Musela jsem ji vzít do náruče, donést k předmětu, tam si i po čase vzala pamlsky, ale nebyla absolutně schopná pokračovat.
Další věc - prostředí, místnosti. Ptala jsem se, jestli ji měli v kotci nebo v bytě. Prý že střídavě, je zvyklá na obojí. Já ji vzala z auta, otevřela dveře do baráku - a konec. Dovnitř musela být vnesena v náručí. Tam vlezla do kouta, nereagovala, nechtěla vylézt. Půl roku trvalo, než byla schopná se nažrat uvnitř baráku. Když už se chodila do koupelny napít a jinak volně chodila po kuchyni, dala jsem jí jednou krmení do té koupelny (kde byla na misku zvyklá), aby si to nežraly s druhou fenou, a zavřela jsem ji tam. Přijdu za čtvrt hodiny) doba, kdy mají dávno sežráno) a fena nikde. Krmení netknuté. Fena vmačknutá v rohu, klepala se, úplně mimo.....

Bylo by to ještě na dlouho. Závěry okolí? Zbavit se jí, neb na vyšší výcvik to nikdy nebude, a kdo ví, jestli se s ní vůbec někdy něco udělá. Jenže jak? Dát ji někomu jako společenského psa nešlo - byla to mladá fena s velkým temperamentem a potřebou zaměstnání. Navíc lovila všechno, co se hnulo (od velikosti vrabce) a akční rádius na procházkách měla 500m na každou stranu (což jinde než na samotě moc veselé není). Tu zodpovědnost bych si nevzala na svědomí, skončila by v lepším případě na vodítku do konce života a znamenalo by to trápení jak pro ni, tak pro nové majitele. Tedy takhle ne. Na výstavy by opravdu nebyla. A na výcvik? To už tady bylo. Nemyslím, že přeháním, když řeknu, že by ji velmi pravděpodobně někdo brzy ubil.

No tak jsem si ji nechala. Co nervů mě to stálo. Vzala jsem to jako výzvu s tím, že "udělat" zvíře od malička zvládne kdekdo, ale takhle zkažený pes je hozená rukavice. Kolikrát já to chtěla vzdát. Co já se nabrečela - nad ní, nad sebou, vzteky, zoufalstvím, lítostí,..... Ale mám ji dodnes, jsou jí čtyři roky. Něco už jsme spolu zvládly, určitě víc, než nám prorokovali ti, co ji viděli, když jsem ji tenkrát přivezla. Nevěřili tomu, že je tohle možné.

Zkazit jde každý pes. Zlomit a psychicky zničit. To umí každý, to není umění. Umění je takového psa spravit, aspoň já si to myslím.