Já jsem si kdysi pořídila píšťalku pro svého hluchého (nebo značně nedoslýchavého) 12 letého kokršpanělího nalezence (než jsem přišla na to, že je to hluchota a ne snaha ignorovat mé povely, tak jsme si celkem užili
). Píšťalka byl pokus o komunikaci pomocí vysokofrekvenčního zvuku, který se mohl prodrat psím zvukovodem snáz, než zvuky o nižším kmitočtu.
První a celkem zásadní zjištění bylo, že píšťalka je neskutečně nepraktická! Musela bych ji mít neustále v puse, jinak nebylo možné reagovat včas a podle potřeby. A to nemluvím o tom, když jsem ji úplně zapomněla doma.
Davida naučila nouze housti, mě zase pískat podobně jako ona píšťalka (na Gora zapomeňte, píšťalka je slyšet i lidským sluchem), což má hned několik výhod:
1) i když pískám velmi tenkým a vysokým hvizdem, podobně jako ta píšťalka, tak má tento hvizd stále moje individuální melodické zabarvení, které jen těžko napodobí někdo jiný
2) nepotřebuji žádnou píšťalku - pusu nosím stále s sebou
3) a psi na to velmi dobře reagují - zvuk je pro jejich sluch dostatečně pronikavý, aby jej snadno zachytili i ve velmi rušném prostředí.
V určitých situacích je pro mě také mnohem praktičtější použít tlumeného písknutí, které registrují obvykle jen mí psi (třeba na výstavě apod.). Toto pískání nepoužívám obvykle jako samostatný povel, ale spíš jako alarm, který má obrátit pozornost psů ke mně (venku nejprve písknu a pak přidám povel "Ke mně!" - písknutí tak v podstatě nahrazuje jméno psa; i když i na samotné písknutí máme přivolání slušné).
Naučit psa reagovat na pískání není zase až tak těžké. Nejprve písknu a v zápětí vydám slovní povel, který pes už dobře zná a ovládá (třeba výše zmíněné "Ke mně!"). Následuje samozřejmě pochvala a odměna. Po určitém počtu opakování pes začne reagovat již na samotný hvizd.
Otázkou ale zůstává, co vlastně chci pískáním řešit - pokud chce někdo odkládat psa ze 3 kilometrů nebo dělat sedni, lehni, vstaň přes celé pole, tak ať jde asi nejdřív shánět toho filmového Gora
.
Helena