[quote=Marianka.W;286957]S touhle jedinou tvojí větou nesouhlasím. Vyrostla jsem v psí boudě (obrazně a částečně i doslova), nebylo to sice čévéčko, nýbrž enóčo, ale to je fuk. Moje máma i táta se mohli na psa (na všechny tři, které jsme postupně měli) stoprocentně spolehnout, například když nechávali kočárek se mnou nebo mými sourozenci před krámem a pes ho na volno hlídal. Byli jsme sice naučení, že když pes (jakýkoliv, i náš vlastní) žere, nemáme ho otravovat. Přesto byla stoprocentní jistota, že by nám neublížil, kdybychom mu vlezli do misky. Trpělivě snášel tahání za ocas i za uši, sloužil za koně i za podušku a troufám si tvrdit, že byl rád, že po něm ti čtyři špunti bez ustání lezou.
Stejně tak Akeenah je vychován tak, aby děti považoval za nedotknutelnou svátost a nikdy (za to dám do ohně všechny končetiny, které mám) by dítěti neublížil. Dotáhl to dokonce tak daleko, že když nás někdo z rozumějších kolemjdoucích na procházce požádá, jestli si jeho dítě může některého z členů smečky pohladit, říkáme prckovi "Pohlaď si toho velikého, ten je nejhodnější".
Já jsem si myslela, že se na to někdo chytí, je to někdy velmi těžké popsat v pár souvětích ty mraky myšlenek co se člověku honí v hlavě. Já znám spoustu lidí, co mají děti, psi, kočky, koně a další němé tváře, žijí spolu v naprosté harmonii a můžou dát ruku do ohně za svého psa, tak je to správně a je to ideální stav. Já jsem měla na mysli hlavně ty situace, právě na takovýchto akcích, kde se můžou objevit "cizí děti" neznalé základních pravidel, jen milující pejsky. Spíš tu jde o ochranu psů samotných, děti prostě nemají soudnost a proto musí psa chránit majitel, psi jsou skvělí a moc dobře ví, že mláděti se nesmí ublížit ale raději odejít pryč, ale někdy to prostě nejde, děti psíky pronásledují a to opravdu může dojít trpělivost. Takže myslela jsem hlavně "nedomácí" děti. I když já se svojí zodpovědností a opatrností bych nenechala o samotě se psem (i když spolehlivým) ani vlastní dítě. To hlídání kočárku ano, ale raději s náhubkem. Protože člověk opravdu nikdy neví, co se v té psí šešuli občas honí (zvláště teda čsv) a opatrnosti není nikdy dost. Jinak mám hrozně ráda lidi, co nestraší své děti "nechoď tam, pes tě kousne". To přímo nesnáším, o co lepší je říct "počkej zeptáme se paní, jeslti si můžeme pejska pohladit" a tak podobně. Nehledě na to, že z mých tří psů (viz obrázek) je nejnebezpečnější právě border colie, kt. je nedůvěřivá a z dětí má strach ale přitom jí se nikdo nebojí, Kamots (čsv) je nebezpečný svou přehnanou láskou, vyjádřenou pacičkama a divokým skákání v momentě jakéhokoliv zájmu o jeho osobu (ale to tu nemusím nikomu říkat, to asi zná většina
Trochu mě zaráží srovnávání situací typu "co kdyby to bylo dítě nebo MALÝ PES". Pořád je to přece pes a kdo jiný by se měl se psem lépe dohodnout, než jiný pes. Na velikosti podle mě (i jiných - slovutných autorů knih o psím chování) v tomto případě nezáleží. Stále platí hierarchické rozložení sil - když má malý pes dost autority, jídlo si před velkým uhájí nebo mu je i sebere. Způsob komunikace je stejný u velkého i malého psa. To, že jsou psi malých plemen nezřídka rozmazlení nebo nevychovaní je záležitostí jejich majitelů (a bohužel jejich ega) a tím se vracíme na začátek celého začarovaného kruhu.
To, že někdo srovnává děti a malé psy je přesně výsledek toho, že lidé pomažují malé psy za svoje děti, zde je kámen úrazu. Právě tito psi nemají dost často možnost komunikovat se svým vlastním druhem (jsou i tací co je nevenčí a mají je naučené na kočičí záchod !), pouze z náruče majitele, kt. je vesele utěšuje a směje se, když to malé kilové štěňátko štěká na velkého psa. A když v tomto vyrustá, je pak opravdu těžké komunikovat se svými psími druhy, myslí si že může všechno a tak to potom vypadá, majitel nedává pozor, myš mu uteče a jak je zvyklá jde si vzít co chce, jak to potom dopadne si už můžeme jen domyslet a zamyslet se a) náš pes má náhubek
b) náš pes nemá náhubek
..... lidi jsou pak nešťastní že přišli n. bylo zraněno něco je jako jejich dítě. Tím nechci říct, že když někdo miluje svého psa jako svoje dítě, že je to špatné, to vůbec. Já své psy taky miluji jako svoje děti, ale vím, že to jsou psi ne malí lidi, ale podle toho se k nim prostě chovám.
Prostě všechno je postavené na hlavu. Z dřívějšího "užitkového" zvířete skočil pes někam uplně jinam jako náhrada na děti, za partnera apod. A jen díky jeho neuvěřitelné přizpůsobivosti a společenskosti se z toho ještě nezblánil
