Ahoj Ali,
předem se ti musím omluvit a na pravou míru dát to, že můj předchozí příspěvek nebyl určen Suuvě ale tobě, nepodívala jsem se pořádně na jméno
No, ten strach z lidí už je vlastně za mnou a za Vlčkem daleko. Jediné, co ho ještě rozhodí, je, když ho chce někdo osahávat. Ale taky jsem se pro to pořádně nadřela. Aplikovala jsem léčbu šokem a procházky zacpaným velkoměstem s třicetikilovým psem polomrtvým strachy.
Vlček si k sobě lidi nepustí a tak je to dobře, ale už před nimi neutíká. Pokud přijde do domu někdo cizí, klidí se mu z cesty, obchází kolem a chvíli štěká, pak si ho přestane všímat.
Naprosto nešťastná jsem ale z rodičů. Přes veškerou mou snahu je neposlouchá. Oni si ale také nedají poradit a nejsou schopni se ke psu chovat tak, jak by bylo potřeba. Takže to došlo až tak daleko, že si psa často musím přijít "spacifikovat" sama. Ještě ke všemu jsem spadla na motorce a odnesla to noha, takže mám berle a nemůžu na cvičák, do toho pes potřebuje ven a tak s ním chodí otec. Vstávají mi z toho vlasy na hlavě. Mám strach, že se mi pes naprosto "zkazí", než zase budu moci chodit cvičit.
I když je můj pes velice divoký a temperamentní, dá se zvládnout. Ale pro mé rodiče je to právě ten malý ubohý pejsánek, kterému hodně věcí odpustí. Pokud nejsem doma, rodiče mi druhý den žalují co všechno stačil provést. A otec mi tvrdí, že se lidí stále bojí. Sama vím, že to není pravda. Pes si z otce prostě buď dělá srandu, a nebo se spíš necítí dostatečně v bezpečí. Ale pokud ho otec chlácholí předem, je to jasné. Já nevím, nic kloudného z táty nevypáčím.
Takže bych teď spíš potřebovala knížku "Jak vycvičit rodiče". Plánuji tátu odchytit a vážně si s ním promluvit (už potřetí), víc prostě udělat nemůžu. Štve mne to.
Přeji tobě i pejskovi pěkný den
Jarča