A to mě zase příběhy zajímají
. U nás doma na Valašsku jsme si je vyprávěly pořád a místní sedmilháři se těšili velké popularitě. A když to vezmu z odborného hlediska/třeba i z jiné mojí parkety religionistické/ tak příběhy/nebo jim můžeme říkat zkušenosti druhých/ mi dali víc vědomostí než suché odborné publikace.
Vlastně je to i hlavní důvod proč jsem vstoupil do KCHČSV. Vždycky se tam najde někdo, kdo moji špatnou zkušenost s životem s Čsv trumfne ještě daleko morbidnější historkou a nestydí se o to podělit. Pak si vždycky řeknu:"Není ten můj zvířák zase tak špatný."
. Je to pro mě taková terapeutická skupina
. Kdybych se stýkal jen s chovateli NO nebo Labradorů a naslouchal jim, tak se si otevřu tepny nad vlastní neschopností hned v prvním roce.