Tak jsem se pracně zaregistrovala a ono mne to pustilo dál.....
Vážený pane Skoupý, náš spor nezačal a není o psech! To jsou pro mne spory malicherné a lecos dokáži pochopit, vysvětlit či uznat svou chybu. Československé vlčáky opravdu miluji, nejsem ale zřejmě tak uvědomělá soudružka jako vy, jsem svobodomyslná a mám svou představu o ČSV, vy zřejmě také. Tam kam se ale snažíte strhnout a zavést mou pozornost mne opravdu nezajímá. V tom nevidím zásadní problém.
Pro oživení a krátkou paměť:
Důvod rezignace Jindřicha Jedličky
Dne 13.2.2005 jsem funkcionářům Klubu a pobočky odeslal elektronickou poštou následující zprávu:
Rezignuji na funkci (oblastního) poradce chovu a člena chovatelské komise. Doufám, že to šmírákům bude stačit k tomu, aby přestali číst to, co jim nenáleží. Zakazuji publikaci jakékoli části z knihy československý vlčák, kapitola IV. až VII, jichž jsem autorem. Žádám redakční radu zpravodaje, aby odstranila z webu KCHČsV všechny mé články a fotografie. Doufám, že budu moci tento svůj krok vysvětlit i ostatním členům Klubu ve Zpravodaji. Do týdne požádám o vyškrtnutí ze seznamu mezinárodních rozhodčích FCI a ČMKU, zajistěte si proto včas rozhodčího na dubnovou bonitaci. Věřím, že se s šmíráky, kteří čtou cizí poštu, již nikdy v životě nebudu muset setkat. Nesnesl bych to.
Jindřich Jedlička
Domnívám se, že členům Klubu, kteří nebyli téhož dne přítomni na jednání v Příbrami, dlužím vysvětlení. Zde je:
Činnosti, na které jsem nyní rezignoval, vyžadují jistou míru autority, neboť jsou spojeny s pravomocí a s ní související odpovědností. Posuzovatel, zejména když vede práci bonitační komise, rozhoduje o zařazení zvířete do plemenitby. Svým podpisem ručí za to, že zvíře není nositelem diskvalifikující vady ve smyslu standardu plemene. Poradce chovu vydává souhlas s krytím i se zápisem narozených štěňat do plemenné knihy. Svým podpisem ručí za to, že byly splněny podmínky chovatelského a zápisního řádu, a chovatelská dokumentace je tak spolehlivým dokladem o původu zvířat.
Zmíněná míra autority se obtížně získává, již proto, že nelze udělat radost všem. Vyřazení zvířete či neuskutečněné spojení zvířat nebo zápis štěňat je pro chovatele ztrátou, je často konfliktní situací a pro odpovědného činovníka stresem. Ony činnosti jsou vykonávány pro Klub, zdarma, ve volném čase. Je tedy poměrně samozřejmé, že poradce chovu či rozhodčí očekávají přiměřenou míru podpory své autority ze strany Klubu. A přinejmenším do závěru 90-tých let tomu tak i bylo.
V oné době jsem byl hlavním poradcem chovu. V klubu vznikla velmi nepříjemná atmosféra, kdy věcná, často dosti odborná stanoviska byla jistými členy převáděna do osobní roviny, namísto věcných argumentů bylo používáno "podsouvání" údajných osobních zájmů, vykonstruovaných nekalých motivů. Pokládal jsem to za důsledek vlastních nedostatků v komunikaci s členy klubu a ke dni konference Klubu 2001 jsem požádal o uvolnění z funkce hlavního poradce chovu. Doufal jsem tehdy, že se tím situace uklidní. To se však nestalo.
Stejná skupina členů jen zaměřila svoji "pozornost" jinam. Napadáni a nespravedlivě očerňováni byli jak paní rozhodčí Šimáčková, paní poradkyně chovu Maková, nejvíce se však toto jednání muselo dotýkat paní rozhodčí a poradkyně chovu české pobočky ing. Soukupové, kterou znám, tuším, od roku 1988 a jejíž práce pro Klub a pro plemeno československý vlčák si velmi vážím. Z vlastní zkušenosti vím, že kampani založené na polopravdách se nelze účinně ubránit bez pomoci ostatních členů. Jakmile vyvrátíte jednu lež, nasype se na vás pět jiných. Velmi tomu napomáhá anonymní prostředí internetu. V e-mailové konferenci či v diskusním fóru je možné vystupovat pod přezdívkou. Skutečné virtuozity dosáhl v této disciplíně pan Pavel Hanuška, který v jednu chvíli vystupoval hned ve třech identitách a vlastní výmysly si pod druhým a třetím jménen sám dosvědčoval. Účinné pomoci ze strany Klubu se napadané funkcionářce nedostalo, někteří se "sporem" bavili, jiní podle zákonů smečky šli po stejné kořisti, a snaha menší části slušných lidí byla pitoreskně obrácena tak, že se pan Hanuška dokonce napasoval do role oběti. Tato situace trvá víceméně dodnes.
Jenže v závěru minulého roku dostala nový, v mých očích otřesný rozměr. Protože byl náhle ukončen webhosting klubových stránek u firmy Altair communications, byly nějaký čas nefunkční adresy elektronické pošty funkcionářů klubu na servru. Když předseda naší pobočky pan Petr Malášek zprovoznil provizorní web, musel "ručně" rozdělit nedoručitelnou poštu za období "výpadku", a přitom zjistil skutečnost vpravdě nepochopitelnou:
Pan Pavel Hanuška (z kontextu vyplývá, že pravidelně a dlouhodobě) vykrádá obsah soukromé elektronické pošty paní ing. Soukupové, a soukromé dopisy, které pokládá za zajímavé, přeposílá funkcionářům Klubu chovatelů československého vlčáka. Jeden z nich (Jaroslav Hospodka) pak dokonce tuto soukromou poštu posílal ještě dál. Z tří e-mailů s tímto obsahem vyplývá, že poštu ing. Moniky Soukupové si četli mimo pana Hanušky i pánové Zdeněk Beneš (předseda Klubu), Jaroslav Hospodka (tajemník české pobočky, který je ze své funkce mimo jiné odpovědný za ochranu osobních údajů členů české pobočky), Karel Skoupý (nový člen redakční rady Zpravodaje) a sl. Helena Hubáčková (členka výboru české pobočky a redakční rady Zpravodaje Klubu).
Protože jde o vrcholné funkcionáře Klubu, nebylo možno řešit situaci kárným řízením na nižší úrovni než je Konference Klubu, která vrcholné funkcionáře volí či odvolává. Nemohu zastírat, že tato informace mne dosti zasáhla a nepochybně ovlivnila i mé jednání, mimo jiné na schůzi výboru v Jevišovicích. Pan předseda naší pobočky se zachoval velmi korektně, podnikl kroky k zajištění důkazů, a především okamžitě varoval oběť trestného činu.
V neděli 13. 2. 2005 podal předseda moravskoslezské pobočky a tajemník Klubu své svědectví delegátům, kteří se sešli v Příbrami. Bylo fascinující sledovat absurdní divadlo, které následovalo. Pánové Hanuška a Hospodka vinu popřeli, pan Beneš potvrdil, že soukromou poštu četl, ale hájil se tím, že tak nikomu neublížil, a pan Skoupý a sl. Hubáčková se vůbec nevyjádřili, dělali, jakoby nic. Předsedající jednání (pan Davídek) se pokusil projednávání zastavit s tím, že jde o soukromoprávní spor. (Že jde o samé členy Klubu je asi náhoda a že jde o snahu diskreditovat výkonného činovníka a ovlivnit ho tak v činnosti vykonávané pro Klub pan předsedající zjevně přehlédl). Nikdo z lidí, kteří si přisvojili právo (dokonce v rozporu s ústavou této země) narušit po libosti cizí soukromí, se nepokusili alespoň omluvit. Naopak se ohrazovali, když je náš předseda pobočky trefně nazval "šmíráky". A delegáti oba mé návrhy na kárná opatření (vyloučení pana Hanušky, který poštu kradl, a pětiletý zákaz výkonu funkcí v Klubu pro ostatní, kteří ji "jen" četli a neučinili nic pro ochranu oběti trestného činu) většinou hlasů zamítli. Klub chovatelů československého vlčáka dvěma hlasováními zrušil právo na ochranu soukromí a v podstatě zlegalizoval něco, co jen trochu slušného člověka nemůže ani napadnout.
Delegáti si zjevně neváží cizího, ale ani vlastního soukromí. Vždyť byly porušeny nejen lidská práva ing. Soukupové, ale i všech lidí, kteří s ní kdy korespondovali. Navíc - mějme na mysli psychologický efekt "proražení tabu" - jestliže někdo nemá morální problém s vykrádáním jedné poštovní schránky, mnohem snáze si ve vlastním svědomí "zdůvodní" totéž i v dalších případech. Obávám se, že zejména "klienti" serveru, na němž jsou provozovány stránky "wolfdog.org" nemají poštovní schránky, nýbrž spíše nástěnky - personální propojení na pana Hanušku je zde zřejmé. Skutečnost, že náš Klub kdysi (dokonce na můj návrh) doporučil pana Hanušku do jednoho z odborných orgánů ČMKU a ten dnes spravuje internetové aplikace naší střešní kynologické organizace je souvislost, kterou ani nechci domýšlet do důsledků.
Přesto zbylí delegáti konference, jejíž právoplatnost je předmětem sporu, zvolili později ony "šmíráky" do vrcholných orgánů KCHČSV. V té době už jsem já, ani mnoho delegátů, jichž si vážím, nebylo přítomno. Během "projednání" bodu "zpráva Kontrolní a revizní komise" se již dále nemohli špinit setrváváním na místě jednání. Nešlo to.
Co tedy dodat k mé rezignaci na funkce, které jsem do dnešních dnů pro Klub vykonával?
Domnívám se, že jsem neměl jinou možnost. Funkce poradce chovu není volená, jde o funkci jmenovanou. Nemohu přijmout pověření od lidí, z nichž je mi na zvracení. Podobně je to i s funkcí rozhodčího. Rozhodčí dle řádů ČMKU nesmí bez vážného důvodu odmítnout delegaci k posuzování. Na klubové akce by mne ovšem zase měli právo delegovat stejní lidé. To nemohu z morálních důvodů nikdy přijmout. Nezbývá mi tedy, než se funkce zříci. Co se týká knihy, do níž jsem psal pět kapitol, situace je podobná. Distribuci prvního vydání prováděly územní pobočky klubu, a pro svou činnost využily z toho plynoucí finanční profit. Dnes by s těmito prostředky hospodařili lidé, kteří se cítí oprávněni za účelem poškozování dobrého jména mé kolegyně poradkyně chovu a rozhodčí exteriéru psů vykrádat její poštovní schránku. Je mi líto, že bude obsah publikace nedostupný pro začínající chovatele našeho plemene, ale za těchto okolností prostě není možné s druhým vydáním souhlasit.
Na závěr si dovolím pokusit se odpovědět na otázku, kterou mi od včerejška klade mnoho slušných lidí. Co může řadový člen Klubu, který není srozumněn s popsanými praktikami, nyní udělat pro nápravu věcí?
Platnost "konference" v Příbrami byla zpochybněna. Delegáty totiž zvolily členské schůze, které nebyly svolány v souladu s jednacím a organizačním řádem našeho Klubu (nejméně 30 dní předem zveřejněním oznámení ve Zpravodaji), a je tedy sporná platnost jejich usnesení včetně voleb delegátů. Toto mohou vyřešit jen členské schůze územních poboček, které proběhnou v dubnu (a snad budou řádně svolány). Mohou z popudu vlastního (tj. kteréhokoli z členů), nebo z popudu KRK pobočky, prohlásit své podzimní usnesení za neplatné a zvolit si jiné funkcionáře a delegáty Konference. Členská schůze kterékoli pobočky je oprávněna požadovat svolání mimořádné Konference. Svolávat však mimořádnou konferenci bez voleb nových delegátů alespoň v jedné z poboček smyslu nemá - jednali by ti stejní, kteří v Příbrami útok na soukromí jedné z členek klubu "posvětili".
Druhou cestou je - v Příbrami zmiňovaná - cesta soudní. Já osobně se k žalobě nepřipojím, neboť délka běžného soudního řízení v naší zemi by činnost Klubu poškodila. Po dlouhou dobu by bylo v Klubu bezvládí nebo dvojvládí, sotva kdo by zpětně nedokázal odlišit, které usnesení je pravomocné a které nikoli. Nicméně budu-li předvolán k soudu jako svědek, jsem připraven pravdivě svědčit o všech okolnostech, které jsou mi známy.
Jen doufám, že objekt našeho zájmu, československý vlčák, přečká naše lidské problémy bez nejvážnějších následků.
Brno, 14. 2. 2005
Jindřich Jedlička