Samostatnost nejen v noci

[jerabekj]

K tomu co píše Anathema - ono se ještě uvidí, až se prcek rozkouká ... a nebo taky ne. Blahopřeju k tomu že Bran funguje líp než můj Dakouš, kterému je přes dva roky. Na můj vkus je tohle ale zbytečně drsný přístup, zvlášť co se týká venčení a nucení štěněte aby vydrželo co nejdýl samo od sebe. Jasně že když už to dál nejde, tak udělá loužičku, ale proč to šponovat - to neni zdravý. Takhle mladý štěndo potřebuje krmit 3x - 4x denně a stejně tak se potřebuje venčit a to i v noci (a venčit znamená venku). Stejně tak si štěně nechce (a nemělo by k tomu být nuceno) dělat pod sebe a nebo v bezprostřední blízkosti pelechu. Nevim kolik má Bran kolem jeho fleku místa na dělání loužiček, ale z toho co píšete se mi zdá, že moc místa nemá.

Já jsem zvolil pozvolný přístup a nelituju, i když mne to stálo a stojí pohodlí. Každá hodina strávená s pánem (a to i ve spánku) prohlubuje pouto a to je dobré pro následný výcvik a budování vztahu pán - pes. Pořizoval jsem si psa abych byl s nim a ne aby byl pes sám.

Ano, přiznávám - jsem ten typ co pustí psa do postele a v podstatě kamkoliv po bytě (když jsem doma - když nejsem, zamykám pracovnu a ložnici). Na záchodě i v koupelně se můžu zavřít, je mi to sice vyčteno, ale pak je klid. Z postele sleze sám, když si jdem lehnout atd. atd. Vývoj zkrátka nikam netlačim, spíš tak nějak pokud možno nenásilně směřuju.

[Anathema]

Originally Posted by jerabekj

K tomu co píše Anathema - ono se ještě uvidí, až se prcek rozkouká ... a nebo taky ne. Blahopřeju k tomu že Bran funguje líp než můj Dakouš, kterému je přes dva roky. Na můj vkus je tohle ale zbytečně drsný přístup, zvlášť co se týká venčení a nucení štěněte aby vydrželo co nejdýl samo od sebe. Jasně že když už to dál nejde, tak udělá loužičku, ale proč to šponovat - to neni zdravý. Takhle mladý štěndo potřebuje krmit 3x - 4x denně a stejně tak se potřebuje venčit a to i v noci (a venčit znamená venku). Stejně tak si štěně nechce (a nemělo by k tomu být nuceno) dělat pod sebe a nebo v bezprostřední blízkosti pelechu. Nevim kolik má Bran kolem jeho fleku místa na dělání loužiček, ale z toho co píšete se mi zdá, že moc místa nemá.

Já jsem zvolil pozvolný přístup a nelituju, i když mne to stálo a stojí pohodlí. Každá hodina strávená s pánem (a to i ve spánku) prohlubuje pouto a to je dobré pro následný výcvik a budování vztahu pán - pes. Pořizoval jsem si psa abych byl s nim a ne aby byl pes sám.

Ano, přiznávám - jsem ten typ co pustí psa do postele a v podstatě kamkoliv po bytě (když jsem doma - když nejsem, zamykám pracovnu a ložnici). Na záchodě i v koupelně se můžu zavřít, je mi to sice vyčteno, ale pak je klid. Z postele sleze sám, když si jdem lehnout atd. atd. Vývoj zkrátka nikam netlačim, spíš tak nějak pokud možno nenásilně směřuju.

No ono to asi vyznělo tvrději, než to ve skutečnosti je. Bran má pro sebe celou koupelnu a kuchyň, všude jsou kachličky, v koupelně dokonce vyhřívané tak si může vybrat, kde bude spát. Není za zavřenými dveřmi, má místo nich dětskou ohrádku, co se dává před schody. kdybychom ho úplně zavřeli v malé místnosti, to by bylo opravdu hodně tvrdé.
Ale když jsem v práci nebo je noc, tak zkrátka sám je. Nicméně když se vrátím - probudím, věnuju se mu neustále, v podstatě vůbec neodpočívám a myslím, že co ho mám vypadám jako čarodějnice, protože na sebe nemám vůbec čas Když jsme doma, tak samozřejmě může všude, pobíhá nezřízeně po celém bytě, na procházky chodíme třikrát denně - ráno, po práci a před spaním a dohromady jsou to určitě 3 hodiny v ulicích / lese. Jinak ještě občas chodí na zahradu, ale protože tam bude brzy v kotci, tak ho tam zatím nenecháváme až tak volně lítat, aby mu to pak nebylo líto (ale v kotci bude jen na noc a po čas práce a to už od jara, tedy si opravdu musí zvyknout být v tu dobu sám. jinak bude stále s námi, nepořizovali jsme si pejska, aby žil celý život někde zavřený )
Na vztahu se snažíme intenzivně pracovat, ale nechceme si být vzájemně otroky a extrémní závislost myslím není známkou dobrého vztahu, spíš naopak, jak v mezilidských, tak v mezipsích vztazích.
Bran od nás určitě není izolovaný ani není k ničemu nucený násilím. Jak říkám, nemuseli jsme ho zatím za nic trestat (běžné fuj a ne nepočítám - ale docela podřizujeme, když moc divočí). Uvidíme, co se z něj bude klubat dál, ale snad je spokojený, vypadá pořád vesele a když je sám, hraje si s balónky nebo loví plyšáky, dokonce ještě neohlodal ani kuchyňskou linku, ani futra, ani dveře, které jsou mezi koupelnou a kuchyní stále dokořán a tak stále k dispozici.
A čůrat nebo kakat může kdykoliv chce, opravdu ho za to netrestáme, jen po něm chceme, aby čůral na určené místo - plínku - a to dodržuje. Sám od sebe se snaží, i když je to asi pomalejší, než kdybych s ním během noci pořád běhala ven, ale pak by byl přes den, co jsem v práci asi stresovaný, že se mu hrozně chce a nikdo s ním ven nejde. To je otázka no, co je pak šponování, asi záleží na úhlu pohledu.
Každý pes stojí pohodlí, zvlášť tak veliký a svérázný. Ale to přeci neznamená, že by neměl mít žádné hranice, všichni přeci nějaké máme

[Vlkodlak]

U nás nebylo na výběr-štěně přišlo v době (čekala jsem na něj), kdy jsem si nemohla vzít dovolenou (jen v případě životní nutnosti-to má pak pes přednost před vším), takže jsem si jí přinesla a druhý den hned byla sama doma. Ze začátku šílené scény při odchodu, cpala se se mnou, vybíhala ze dveří,skákala na okno, rvala žaluzie, ale jak jsem nekompromisně odešla, tak šla spát s výrazem "no tak nic no". Pan domácí mi hlásil, že je celou dobu ticho-aby taky ne, když po vyspinkání doma pracovala. Odmalička dosud bydlíme v jedné místnosti, velmi často spíme v jedné posteli, občas na výletech i na zemi v jednom spacáku (má svůj, ale můj je samozřejmě lepší, tak ho zkouší zabrat) a se samotou neni problém, že by vyla-spíš když se nudí, tak začne ničit, ale to jen pokud ji nechám dlouho samotnou nebo málo vyběhám. TAkže je to asi pes od psa.

[Beruska]

Chichi,tak z pohledu chovatelky:
Tak jak to pojala Anathema s Branem je velmi dobry pristup. Muzu jen a jen doporucit. Bohuzel vsichni stenici z tohoto vrhu jsou extremne zavisli a hlucni a vypocitavi a velmi dobre vi, jak si majitele obmotat kolem prstu (geny po mamince a babicce). A tak me budili jako malinci skritci vytim (a jinyma moooc fajn zvukama) uprostred noci, kdyz si vzpomneli, ze je nuda v Brne. Tady tohle vymrcovani lze bohuzel zvladnout jenom radikalnim resenim - vubec neslo o stres ze samoty, ale o proste vymysleni. No a jak to dopadlo s maminkou? Nebyli jsme dostatecne tvrdi, a uz se nam bude cely zbytek zivota valet v posteli (prestoze do sesti let byla jen v kotci, a po prvnim vrhu jsme to ukocirovali zpatky do kotce).
ps:byli jsme na navsteve u Brana, Bran se sel vycurat na plinku a sam si sel lehnout do kuchyne, kdyz byl unaveny..Chapete to?! Asi neni nas...nebo co..

[yzengrin]

Originally Posted by Beruska

Chichi,tak z pohledu chovatelky:
Tak jak to pojala Anathema s Branem je velmi dobry pristup. Muzu jen a jen doporucit. Bohuzel vsichni stenici z tohoto vrhu jsou extremne zavisli a hlucni a vypocitavi a velmi dobre vi, jak si majitele obmotat kolem prstu (geny po mamince a babicce).

....tak po babičce říkáš...
Jani a Sofušín

[Anathema]

Ještě bych ráda objasnila, proč se tak důsledně snažím o samostatnost.
Můj předchozí pejsek byl několik svých posledních let slepý a vážně nemocný.
Stal se na mě skutečně závislým, veškeré hranice co za zdraví měl byly smazány, pejsek se z venku přesunul natrvalo domů, spal se mnou v posteli a celý můj život byl stritně podřízen jen jemu. Krom jiného byl také závislý na inzulínu, tedy s tím souviselo striktní dodržování času krmení, píchnutí injekce a pak dvě až tři hodiny čekání, jestli se nedostaví hypoglykemie. její cukrovka byla kolísavá, navíc na inzulín špatně reagovala, nebylo možné stanovit jednotnou dávku inzulínu, tedy jsme se s šokem potýkali poměrně často. Tolikrát jsem se bála, že mi umře v náruči nebo se nedostane z komatu... tři roky jsem nemohla po práci jinam než za ní, zajet si někam na dovolenou, jít do kina, všechno se krylo s časem krmení a možnosti šoku, inzulín musí být v lednici, tedy dovolená do přírody nehrozila, něco si pro sebe koupit, cokoliv si dovolit, to neexistovalo, protože veškeré peníze šly jen na Nellinku, která měsíčně stála opravdu hodně peněz a caninzulín byla ta nejnižší položka. (na ten lidský inzulín byla alergická).
Toho psa jsem nadevše milovala a i když už je rok a půl mrtvý, často se mi o něm zdá a myslela jsem si, že už si nikdy žádného jiného nepořídím, protože tím, jak jsem veškerý svůj život vyjma pracovní doby zasvětila jen jemu, s jeho odchodem se ten život stal nesmírně prázdným a najednou jsem nevěděla co s ním. Ale nahradit ho jiným psem, je jako skočit do jiného vztahu jen proto, aby jste zapomněl na předchozí. Byl to zkrátka opravdový přítel, kamarádka. Stejně jako se ona stala závislou na mě, stala jsem se postupně já závislá na ní.

Ale co tím chci říct. Touto závislostí nejvíc ze všech trpěl pes, ne já.
Nellinka byla o samotě nesmírně nešťastná. Když se jí krátily dny, došlo to až tak daleko, že mě málem vyrazili z práce, protože jsem je trávila s ní, aniž bych hleděla na to, jestli mi dovolenou schváili nebo ne. Nemohla jsem ji opustit. Byly to šílené dny.

Třeba namítnete, že jsem ji měla utratit, ale ona se radovala z každého sluníčka, z každé procházky a brát jí život jen proto, že byla ocelovými okovy, když ho s lékařskou péčí mohla žít velmi dlouho témeř plnohodnotně? Kdy pak poznáte, že je čas život opravdu ukončit?
Prostě jen pak nedokázala být sama, ačkoliv předtím byla zvyklá žít na zahradě a dovnitř natož do postele nikdy nesměla. Samota ji ničila. Nikdy předtím jsem neviděla psa v hluboké depresi.

Nechci aby byl můj pes samotou stejně nebo jen z poloviny nešťastný. Rozhodně nejde o to, že bych se pro něj nechtěla obětovat. Někdy se může všechno tak přetočit a člověk tomu zlému prostě nezabrání. Snažím se jen předejít neštěstí svého pejska, které jsem zažila dřív a kdybych cítila, že je to na něj příliš, určitě zvolním. Záleží zkrátka na tom, jaký ten pejsek je. Tlačit na pilu určitě nemá smysl, ale ve štěněčím období se ignorace nočního povyku snad za tlačení na pilu považovat ani nedá, je to čirá sebezáchova s ohledem na budoucnost - sebe i psa.
Některým věcem se předejít nedá. Ale proti ledasčemu se dá obrnit.

Originally Posted by Vlkodlak

U nás nebylo na výběr-štěně přišlo v době (čekala jsem na něj), kdy jsem si nemohla vzít dovolenou (jen v případě životní nutnosti-to má pak pes přednost před vším), takže jsem si jí přinesla a druhý den hned byla sama doma. Ze začátku šílené scény při odchodu, cpala se se mnou, vybíhala ze dveří,skákala na okno, rvala žaluzie, ale jak jsem nekompromisně odešla, tak šla spát s výrazem "no tak nic no". Pan domácí mi hlásil, že je celou dobu ticho-aby taky ne, když po vyspinkání doma pracovala. Odmalička dosud bydlíme v jedné místnosti, velmi často spíme v jedné posteli, občas na výletech i na zemi v jednom spacáku (má svůj, ale můj je samozřejmě lepší, tak ho zkouší zabrat) a se samotou neni problém, že by vyla-spíš když se nudí, tak začne ničit, ale to jen pokud ji nechám dlouho samotnou nebo málo vyběhám. TAkže je to asi pes od psa.

Tak to gratuluju, že jste to tak pěkně zvládli jak říkáš, je to asi pejsek od pejska. Současný přítel by psa v posteli nesnesl, takže i kdybych si to časem rozmyslela, neklaplo by to (stejně do postele lezeme po žebřinách, spíme těsně po střechou - tam by za náma pes nevylezl) ale v létě na čundrech si spaní na jednom mechovém polštáři určitě vychutnáme mnohokrát ale jinak... já se prostě té závislosti na neustálé přítomnosti člověka/psa bojím

[Janiz]

Podle mě učit samostatnost je potřeba!!!, kor u těch "našich".
Některým to jakoby vůbec nejde a jiným to naopak až překvapivě rychle sedí, jen jsem chtěla upozornit na to že i tady právě muže být zakopaný pes, že ten dotyčný je až moc řekněme samotářský a nikoho jiného nepotřebuje nebo krom úzkého okruhu. Ale Bran prostě může být šikulín!

[Anathema]

Třeba je to jen klid před bouří ale děkujeme, Branovi ráno povím, že dostal pochvalu, už spinká

[Stela]

Jak tak poslouchám tak to mám asi rozmazlený :-)
Obě chodí i k záchodu, když musím :-) - jó pokud nejsou hódně unavené, tak je z pelechu nebo válendy nikdo nezvedne, ale odejít někam a nechat je na zahradě nehrozí. S tou samotou je to fakt horší já mám práci z domu, do druhé je ráno a večer beru sebou - chodí volně po zahradě, nebo doma - na noc do kotce. Ze začátku jsem spávala s ní aby si zvykla - že tam se spinká, papá a ospočívá, že sranda a hraní je pak s paničkou venku - to nám pomohlo. Potom jsem se snažila utahat co to šlo a pak dát s velkou kostí do boudy. Zvkla si dobře ale i teď (15 měsíců) mívá záchvaty kňučení štěkání atd. Nevím co s ní - ničeho se nebojí, ví, že tam má být, že se tam odpočívá a že si pro ni ráno zase příjdu. Prostě si asi vymýšlí a bude ji to muset přejít její maminu to taky přešlo a je absolutně zvyklá na kotec - i kdybych ji tam potřebovala dát na den tak ví, že tam se odpočívá.
Nám pomohly syrové hovězí klouby - výborná zábava klidně i na 3 dny. Ale u toho malého štěněte bych to opravdu začala zkoušet po kratších chvílích a fakt mu dát něco na zabavení a když třeba vychytáš dobu jak dlouho dokáže vydržet a pochválíš ho a pustíš v okamžiku kdy je ještě v klidu tak je to podle mě úplně nej. Já takto zavírala štěně po procházce s nějakou mlskou vydřžela cca hodinku a pak se začala nudit - tak sem ji zavčas pustila a moc chválila, časem jsem to začala prodlužovat, samozřejmě bez kňourání, stýskání a štěkání (také ničení) se to nezvládne :-) Hlavně jak píšeš pustit v největší mele je chyba jsou moc chytří a ví, že si nás (náš příchod) dokáží vymrčet, vím o čem mluvíš, toto kňučení taky moc "psychicky" nezvládám :-)

[Anathema]

Originally Posted by Stela

Jak tak poslouchám tak to mám asi rozmazlený :-)
Obě chodí i k záchodu, když musím :-) - jó pokud nejsou hódně unavené, tak je z pelechu nebo válendy nikdo nezvedne, ale odejít někam a nechat je na zahradě nehrozí. S tou samotou je to fakt horší já mám práci z domu, do druhé je ráno a večer beru sebou - chodí volně po zahradě, nebo doma - na noc do kotce. Ze začátku jsem spávala s ní aby si zvykla - že tam se spinká, papá a ospočívá, že sranda a hraní je pak s paničkou venku - to nám pomohlo. Potom jsem se snažila utahat co to šlo a pak dát s velkou kostí do boudy. Zvkla si dobře ale i teď (15 měsíců) mívá záchvaty kňučení štěkání atd. Nevím co s ní - ničeho se nebojí, ví, že tam má být, že se tam odpočívá a že si pro ni ráno zase příjdu. Prostě si asi vymýšlí a bude ji to muset přejít její maminu to taky přešlo a je absolutně zvyklá na kotec - i kdybych ji tam potřebovala dát na den tak ví, že tam se odpočívá.
Nám pomohly syrové hovězí klouby - výborná zábava klidně i na 3 dny. Ale u toho malého štěněte bych to opravdu začala zkoušet po kratších chvílích a fakt mu dát něco na zabavení a když třeba vychytáš dobu jak dlouho dokáže vydržet a pochválíš ho a pustíš v okamžiku kdy je ještě v klidu tak je to podle mě úplně nej. Já takto zavírala štěně po procházce s nějakou mlskou vydřžela cca hodinku a pak se začala nudit - tak sem ji zavčas pustila a moc chválila, časem jsem to začala prodlužovat, samozřejmě bez kňourání, stýskání a štěkání (také ničení) se to nezvládne :-) Hlavně jak píšeš pustit v největší mele je chyba jsou moc chytří a ví, že si nás (náš příchod) dokáží vymrčet, vím o čem mluvíš, toto kňučení taky moc "psychicky" nezvládám :-)

Když jsem měla 14 dní dovolené, tak jsme přes den - právě jak píšeš - zvykali po troškách na dlouhou denní samotu, napřed půl hodiny, pak hodinu, pak hodinu a půl... a celkově jsme ten den pojali hodně v klidu a naopak odpoledne řádili. Myslím, že si navykl, že doba k nezřízenému bláznění je odpoledne a večer a přes den když jsem v práci snad tolik nevyvádí, o víkendu je docela umírněný a dopoledne většinou prospí. Na samotu přes den určitě zvykat po troškách, to rozhodně souhlasím , těch 14 dní dovolené bylo z mého pohledu hodně důležitých. Kdo to zvládne bez nich, tak klobouk dolů.
Jinak jak je napsáno výše, pokud štěník řve, ignorovat a počkat až se zklidní, i kdyby řval půl hodiny v kuse. Pustit až po tom, co je hodný (pozor na krátké pauzy ve vytí, kdy jen čeká, jestli přijde odezva a někoho se dovolal, náš je měl tak 3-5 minutové).
Většinou řvou fakt z nudy! A když zjistí, že se nikoho nedořvou, najdou si jinou zábavu a odvyknou si. Ale je potřeba to důsledně dodržet, jinak se budou dovolávat kdo ví jak dlouho. Pes přítelovy maminky se jí dovolal vždycky když chtěl (když byla doma), přispěchala kdykoliv kníknul - otevřít dveře tam či tam, vzít na balkón, podrbat, cokoliv, kamkoliv. A pak řval úplně celý den, když byla v práci. Každý den, nepřetřžitě, pěna u huby, hysterie, sousedi naštvaní a bylo to tak 16let v kuse, dokud neumřel. A samozřejmě respekt neměl k nikomu, poslušnost nulová, protože pánem byl on, když panička dělala všechno na co si písknul. Strašlivý pes naprostý odstrašující příklad

[Czertice]

Štěněcí nářek je hodně těžké vydržet. Vzpomínám si, že jsme Rakšu jako štěníka zavřeli v kotci a to bylo šílené co následovalo: ňafání, vytí, kvílení, kňučení, nárazy o mříže, připadala jsem si jak Herodes.
Navíc hlavně okolní sousedi na to ještě dlouho vzpomínali, co to bylo za nářek, co jsme jí to chudince prováděli, že to slyšeli až do obýváku...

[Vlkodlak]

Většinou řvou fakt z nudy! A když zjistí, že se nikoho nedořvou, najdou si jinou zábavu a odvyknou si. Ale je potřeba to důsledně dodržet, jinak se budou dovolávat kdo ví jak dlouho.

Jsou to potvory přizpůsobivý A páníci to možná řeší víc než ti pesani. Napřed jako maličká sama doma-vyjímečně se stalo, že sem jí musela nechat i 11 hodin - obložila jsem ji žrádlem a šla jsem od 8 týdenního štěněte. Celej den jsem nestála za nic (ale mám práci jinak ideální pro "vlčí" život, takže kvůli jednomu extrémnímu dni to nestálo za vyhazov), šla sem domu z hrůzou, co tam najdu-loužičky i hromádky všude, rozmatlané po spacáku i koberci, rozkousané všechno na co se dostala a u dveří mě výtala bestie s hrdým výrazem "to jsem byla šikovná co? Vidíš jak jsem pracovala?" Pak jsme přišli o bydlení, chvilku jsme bydleli v kotci (obě), pak já na ubytovně a bestie musela být venku, jen párkrát slabě zkusila zakňourat a pak šla spát se známým výrazem "no tak nic, no(" Já ten kotec nesla hůř než ona. U svojí bestie mám zkušenost, že pokud se tvářim, jako že se jedná o naprosto samozřejmou věc, nepárám se s ní a strčim jí do kotce, do transportní přepravky nebo do auta s povelem čekej a odejdu, tak ona maximálně vyjeveně kouká a pak čeká. Život jí naučil a nemám pocit, že by ji to v tomto směru nějak negativně poznamenalo-akorát si potom výrazně užívá, když je ve "svojí" stabilní noře doma-v místě trvalého bydliště. Ale to já taky. Možná, že kdybych měla čas a podmínky navykat jí postupně, byly by scény větší, takhle jsem prostě povolit nemohla a je klid. Najaře pude asi zas na chvíli do kotce, ale už se toho tolik nebojim jako poprvé-prostě jí tam strčim, budeš tady, čekej, čau. Když jí to podám jednoznačně, tak to neřeší. Kéž by se nám takhle dařily i jiné stránky výchovy. Takže pokud je Bran plánován na noc do kotce, nepřipadá mi nijak kruté odmala ho nepouštět do ložnice. Spíš je to o tom, jak to chce majitel v budoucnu. Pro mě ložnice bez psa není úplná